Nissanem Leaf do Chorvatska

Na letošní léto jsem si naplánoval dovolenou v Chorvatsku, konkrétně na Istrii (Rabac a následně Poreč). V čem se tato klasická cesta měla lišit? Rozhodl jsem se vzdálenost cca 720 km zdolat elektromobilem (Nissan Leaf).
Jelikož spousta lidí má vůči elektromobilům stále předsudky a netroufá si s nimi dále než do města a okolí, rád bych se s Vámi podělil o mé zážitky a zkušenosti. Doufám a věřím, že mnohým budou mé poznámky inspirací pro příští dovolenou.

Nissan Leaf na cestě do Chorvatska - nabíjení Lovran

Nissan Leaf na cestě do Chorvatska – nabíjení Lovran

I když jsem cestu dopodrobna naplánoval, místy bylo potřeba improvizovat. Nakonec však vše dobře dopadlo a zmiňovaných 720 km do Rabacu jsem ujel za cca 17 hodin i s nabíjením (a menším zaspáním při nabíjení v Klagenfurtu).

Pro nejsnadnější cestování po Rakousku je nezbytná nabíjecí karta společnosti Smatrics, která provozuje nespočet nabíjecích míst a k nim patří i rychlonabíjecí stanice na nejdůležitějších dopravních tepnách v Rakousku. Tuto kartu lze objednat na webu www.smatrics.at a měsíční tarif činí 14,99 EUR. Dalšími významnými společnostmi jsou ELLA AG a KELAG. ELLA AG má dvě rychlonabíjecí stanice, jedna je umístěna ve městě Stockerau asi 30 km před Vídní a druhá je v městečku Brunn am Gebirge, těsně za Vídní. Společnost KELAG provozuje celkem tři rychlonabíjecí stanice. První ve Völkersdorfu, další asi 35 km po dálnici směrem na Slovinsko ve městě Klagenfurt am Wörthesee a poslední je umístěna ve městě Villach, zde jsem ale nebyl. Slovinsko na plánované trase nemá žádné rychlonabíjecí stanice, je tedy třeba využít klasické nabíjení. Doporučuji se zaregistrovat na www.elektro-crpalke.si. Na těchto nabíjecích stanicích je možno platit přes SMS (musíte být ale registrovaní).

Vyjížděl jsem z vesnice Mokrá – Horákov (asi 20km od Brna) v 18:15, směr Laa an der Thaya v Rakousku. Z Laa jsem pokračoval podle GPS (NAVIGON – adresy uvedené v závorce jsou uvedeny tak, jak byly zadávány do mobilní navigace) do města Stockerau. Když jsem dorazil k rychlonabíjecí stanici společnosti ELLA AG, nastal první zádrhel. Ač jsem zde již mnohokrát nabíjel, od 1.7. 2015 je k nabíjení potřeba karta (kartu si můžete objednat na www.ella.at), kterou jsem samozřejmě neměl. Jelikož jsem s takovou komplikací nepočítal – a co si budeme vykládat, na spotřebu jsem zrovna nejel, Nissan ukazoval dojezd 25 km a já začínal litovat, že jsem nezvolil cestu klasickým spalovákem. Odmítl jsem se vzdát a v mobilní aplikaci CHARGEMAP jsem hledal nejbližší rychlonabíjecí stanici, ta se nacházela 30 km od stávající polohy. Věděl jsem, že s “klidnou nohou” bych to s Nissanem Leaf mohl zvládnout, protože “není nula jako nula” (při probliknutí dojezdu na tři vodorovné čárky není potřeba zoufat, protože se dá ujet dalších asi 25 km, o čemž jsem se sám přesvědčil), ale moc se mi do takové akce nechtělo. Už jsem startoval, když ke stanici dojel vůz Renault Zoe, s přítelkyní jsme se po sobě podívali a měli jasno – musíme ho ukecat! Z vozu vystoupil mladý muž z Rakouska a naši situaci (díky bohu) pochopil a nechal nás nabíjet na jeho ELLA – karte. S naším zachráncem jsme si počas nabíjení vyměnili zážitky s elektomobily a informace o nabíjení v Rakousku a Česku (z Česka toho moc nebylo). Také jsem mu několikrát poděkoval za záchranu a s 87% a jeho přáním “Good Luck” jsem vyrážel dál. Jelikož jsem nepočítal, že se na mě usměje štěstí podruhé, musel jsem změnit plány, a místo nabíjení v Brunn am Gebirge u společnosti ELLA AG, jsem jel do Vídně k Burger Kingu, kde je rychlonabíjecí stanice Smatrics (Gaudenzdorfer Gürtel 77 – Wien).

Po takovém šoku přišlo občerstvení vhod, a tak jsem jsem si čekání zkrátil posilněním v Burger Kingu na dlouhou cestu, která mě ještě čekala (pozor, ač je to nepochopitelné, rychlonabíjecí stanice funguje jen v čase otvíracích hodin BK). Nissan Leaf byl nabitý na 96% a já jel k další rychlonabíječce od Smatrics na odpočívadle u města Schottwien (Schottwien,Neunkirchen – ENI [Foto č.1]). Vzdálenost z Vídně do města Schottwien byla 85 km, dojezd jsem měl 116 km, takže jsem věděl, že to zvládnu.

Cesta byla bez problémů, dorazil jsem s dojezdem 35 km. Nabíjecí standardy jsou na této rychlonabíječce CCS a CHAdeMO. Nabíjel jsem asi 40 min. S 96% kapacity baterie byl reálný

dojezd kvůli kopcům pouze 100 km, ovšem do dalšího cíle, a to do města Graz (lépe řečeno k dalšímu odpočívadlu s benzinkou OMV za Grazem), to bylo 121 km. Dálnice byla zpočátku stále do kopce a kilometry ubývaly rychleji než normálně. Začínal jsem být nervózní a pomalu jsem si chystal záložní plán pro nabíjení někde u silnice. Potom se ale dálnice zlomila a dalších 75 km se jelo takřka po rovině nebo z kopce, takže jsem v pořádku dojel i s menší zajížďkou k další rychlonabíječce společnosti Smatrics (v Rakousku směrem ke Slovinsku již jejich poslední rychlonabíjecí stanice, dole v Rakousku přebrala štafetu společnost KELAG). Občerstvení u OMV bylo nutností, protože cesta vypadala, že je nekonečná. (Neue Welt/ Neue-Welt-Gasse (8010 – Graz) [Foto č.2]).

V Grazu opět nabito na 90%, 145 km dojezdu a vzdálenost k rychlonabíjecí stanici ve Völkermarktu byla 107 km. Jelo se dál a to k první nabíjecí stanici společnosti KELAG, od mladíka ze Stockerau jsem věděl, že jsou všechny jejich stanice zdarma a nepotřebuji žádnou kartičku. Přijel jsem k rychlonabíječce, která je opět na odpočívadle, hned naproti je MCdonald’s (IGP Süd Völkermarkt 19 (9111 Völkermarkt) [Foto č.3]). Při pročítání tohoto článku si mohu jen povzdechnout a říct “kéž by byla nějáká schopná společnost i v ČR, která by vystavěla takovou síť rychlonabíjecích stanic, aby mohl každý majitel elektromobilu cestovat všude a rychle. JE TO BÍDA.

Jelikož bylo něco kolem čtvrté hodiny ranní, bylo vše zavřené. Dobil jsem tedy pouhých 40 km abych mohl bez problémů dojet k nedaleké a bohužel poslední rychlonabíjecí stanici na mé cestě.

Dorazil jsem do města Klagenfurt am Wörthesee a našel nabíjecí stanici na ulici (Arnulfplatz 2 [Foto č.4] ). Zde jsem věděl, že kolik zrekuperuji a nabiji, o tolik pro mě bude cesta přes Slovinsko, kde jsou pouhé dvě rychlonabíjecí stanice a to u Mariboru a asi 50 km od sebe (nepochopitelné). Od slovinské společnosti Dravske elektrarne Maribor mám informaci, že do roku 2016 by zde mělo být 26 rychlonabíjecích stanic – tak jsem tedy zvědav, co z toho bude.

Při nabíjení na mě padla únava, asi na 2 hodiny jsem usnul a nabil tedy Leafa na 99%. Teplota baterií se stále držela jedno políčko od červeného chlívečku.
Vyrazil jsem směr Slovinsko, venku již bylo denní světlo a když jsem před sebou spatřil hory, které budu muset přejet, málem jsem dostal infarkt. Naštěstí zde také platilo heslo “jak do kopce tak také z kopce” a hory jsem přelétl téměř jako střela (legrace, v koloně zamnou při rychlosti 50 km/h bylo asi 8 aut a jejich řidiči nevypadali zrovna nadšeně, nicméně jsem se uklidňoval tím, že oni nebudou ti, kdo stráví 3 hodiny nabíjením).

Jízdou z kopce se ztracené kilometry zrekuperovaly a cesta po dálnici byla taktéž z kopce, “hlidal jsem záda” kamionům, abych měl co nejmenší odpor vzduchu. Vše probíhalo dobře, naplánováno bylo nabíjení Typ 2 – Mennekes (3,7kW), ale jelikož jsem měl větší dojezd, než jsem při plánování předpokádal, pokračoval jsem dál (nechtěl jsem zbytečně zajíždět do centra Lublaně kvůli provozu) a to do města Vrhnika (Tržaška cesta 2), zde nabíjel Peugeot iOn, ale neměl jsem přístup k internetu abych se mohl registrovat na zmiňovaném webu www.elektro-črpalke.si, takže při zaslání SMS pro nabíjení s vhodným kódem přišla odpověď, že nabíjení nelze uskutečnit. Jelikož jsem měl poměrně velkou rezervu, rozhodl jsem se zamířit k další nabíjecí stanici zaznačené na portálu: https://chargejuice.com/ a to do města Pivka (Kolodvorska cesta 51). Při příjezdu nahlásila navigace “dorazili jste do místa určení”, ovšem kde nic – tu nic, jen pouho pouhé pusto někde v kopci. Na fotce z nabíjecí stanice byl vidět tank, šel jsem se tedy zeptat na vrátnici k vojenskému areálu, zda o tom vrátný nebude něco vědět. Poslal nás asi 200 m zpět, kde bylo po pravé straně (při cestě nahoru) Muzeum vojenské techniky. Na parkovišti byla nabíjecí stanice, avšak byla potřeba karta od personálu muzea. A protože nic nemůže jít hladce, muzeum otevíralo v 10:00 a bylo právě 8.30. Čekat zbytečně další hodinu a půl pro mě bylo nepředstavitelné, neboť už tak brzo ráno byly tropické teploty a já už se viděl u vody.

Sjel jsem tedy o pár metrů níže, k místní pile, a žádal o elektřinu za nějaký poplatek (již nebyl čas na hrdinství, měl jsem dojezd 17 km). Pán neuměl anglicky, tak jsme se domlouvali rukama nohama a on mě ujistil, že ve měste Ilirska Bistrica, hned na hlavní silnici na čerpací stanici PETROL, je nabíjecí stanice pro elektromobily. Čtyřikrát mne ujistil, že je to pouze 8 kilometrů. Tak jsem neváhal a jel. Ovšem po několika kilometrech jsem stále nebyl v cíli, dojezd pouhých 12 kilometrů a po zapnutí GPS jsem viděl cifru 18 km. Nabízely se dvě možnosti – vrátit se a prostě se “mistrovi přes vzdálenost” vnutit s kabelem, nebo doufat, že bude cesta stále z kopce a snad nebudu muset tlačit. Řekl jsem si, že už jsem skoro tam, to prostě zvládnu a nabiju

se na benzince. Po nejdelších “8” kilometrech v životě jsem se objevil u benzinky, nadšený, že se konečně nabiju. Ale opak byl pravdou, nabíječka nikde. Na benzince byla pouze zavěšená reklama na nabíjecí stanice pro BMW i3. S přítelkyní jsme se rozdělili a šli hledat dobré duše, které by nám poskytly zásuvku. Celý nervózní (ale především zoufalý) jsem přišel k majiteli pneuservisu, kerý je součástí čerpací stanice, a ten mi ochotně nabídl zásuvku na jak dlouho budu potřebovat. Jelikož zde bylo zdarma i připojení k internetu, nabíjel jsem asi dvě hodiny a u toho hledal další nabíjecí stanice po cestě k vodě.

Z dojezdu 0 km jsem nabil za 2 hodiny s mým nabíjecím kabelem (www.r-evc.com) 75 km

z obyčejné zásuvky a rozhodl jsem se, že budu pokračovat dál, jelikož do města Lovran (Trg Slobode 2 [Foto č.5]), kde je veřejná nabíjecí stanice (Typ 2 – 16A) zcela zdarma, to bylo 40 km. Dorazil jsem, nechal auto nabíjet a šel jsem se po náročné ceste osvěžit na přilehlou pláž. Po dvou hodinách polehávání a koupání se v moři jsem přišel k autu a z 60 km dojezdu bylo něco přes 115 km. Do cíle, kterým bylo město Rabac, to bylo z města Lovran 45 km po pobřeží, takže samý kopec, ale rezerva dojezdu byla opravdu více než dostačující. Vše šlo podle plánu a já dorazil do apartmánu, ve kterém jsme si domluvil nabíjení s dojezdem 50 km.

Suma sumárum, cesta mne vyšla na 15 EUR (plus dálniční známky potřebné i pro cestu klasickým automobilem) a pár hodin jízdy navíc.

Autor článku: Tomáš Richtr, www.r-evc.com