O tom, jak jsem musel jet s Nissanem Leaf z Písku do Prahy přes Prčice, kde je dobíjecí stanice na elektromobily, a dojížděl tam na poslední zbytky proudu v bateriích, jsem psal ve článku o Nissanu Leaf. Během tankování, pardon, dobíjení, jsem ale měl příležitost proniknout do světa elektromobilů. Test Nissanu Leaf sice tehdy neproběhl úplně, protože jsem neměl dostatek informací o problematice elektromobilů a dobíjecí síti, ale právě díky tomu, co jsem se dozvěděl v Prčicích, mohu test zopakovat tak, že se s velkou pravděpodobností povede vyhodnotit spotřeba a náklady běžným stylem jízdy. Jak to tedy bylo?

Setkání u dobíjecí stanice

V neděli večer přijíždím Nissanem Leaf do Prčic. Díky tomu, že jsou v údolí, se mi ještě mírně navyšuje cestou z kopce dojezd, ale tak jako tak musím několik hodin nabíjet, jelikož mám kabel jen na 230 V. Parkuji u dobíjecí stanice, která je u místní čerpací stanice, a ještě než vylezu z auta, přichází ke mně pán s šedivým knírem v monterkové kombinéze a vyptává se mě na „moje“ auto. Když mu říkám, že jsem novinář a auto mám půjčené na test, ptá se, jestli mám chvíli čas, že mi něco ukáže. Jsem zvědavý, a tak rychle zapínám dobíjení a říkám mu, že minimálně 2 hodiny budu dobíjet, takže čas mám. Říká mi tedy, abych šel s ním.

Kolik elektromobilů najednou jste viděl?

Vycházíme od čerpací stanice a on se mě ptá, kolik elektromobilů jsem dosud viděl najednou. Odpovídám, že ten „svůj“ Leaf a pak dodávám, že v Norsku jsem kousek od Trondheimu viděl dvě Tesly vedle sebe. Můj průvodce se jen tak pousměje a za chvíli už vidím něco, co na první pohled připomíná vrakoviště, protože starší vozidla jsou obrostlá vysokou trávou. Několik starých Peugeotů 106 nebo Partner a pár dalších, mně neznámých aut. Některé vozy jsou částečně rozebrané, ale většina jich vypadá provozuschopně. „Všechno, co vidíte, jsou elektromobily“, říká mi můj průvodce a ujišťuje mě, že u nich stačí, když je osadí bateriemi, a mohou jezdit. Dodává, že jich tu má 20-25, a já uznávám, že tolik elektromobilů najednou jsem opravdu neviděl. Představuje se mi jako Jaromír Vegr, předseda občanského sdružení Elektromobily o.s., které má webové stránky www.elektromobily-os.cz . Zve mě domů na čaj, kde se dozvídám další zajímavosti.

Občanské sdružení elektromobilů má kořeny v roce 1978

Toto občanské sdružení má dva české rekordy, z nichž jeden vytvořil právě Mgr. Jaromír Vegr, když ujel elektromobilem v běžném provozu 502 km na jedno nabití. Právě svým autem, jedním z již zmíněných Peugeotů 106, které stály u něj před domem. Ukazuje mi také pohár z GRAND PRIX 88 FORMEL E, který tehdy získal ve Švýcarsku, když vyhrál kategorii 500-750 kg. Dodává, že startovat mohl díky tomu, že mu jako „exotovi z východu“, jak se sám nazývá, odpustili startovné. Ten rok už pro mě není tak velkým překvapením, protože mi mezitím stihl říci, že historie sdružení, které spoluzakládal, sahá až do roku 1978, což mě opravdu překvapilo. Myslel jsem, že elektromobily jsou záležitostí několika posledních let, zatímco v Československu bylo sdružení elektromobilistů ještě před tím, než jsem se narodil.

Síť dobíjecích stanic je mnohem větší

Nejzajímavější pro mě je, že kromě zatím nepříliš velké sítě dobíjecích stanic, které jsou na webu www.elektromobilita.cz a s jejíž malou hustotou jsem během testu bojoval, existuje mapa na webu sdružení Elektromobily o.s. (v pravém sloupci webu), kde je hustota stanic podstatně větší. Škoda že se to dozvídám na konci testu, během kterého jsem někdy musel jet extrémně úsporně, abych dojel, takže jsem nemohl vyhodnotit spotřebu a náklady při běžném stylu jízdy. Cestou zpět k autu mi pán ještě ukazuje další vozidla, včetně nedokončených vlastních prototypů, které má na dvoře.

Starý elektromobil Peugeot 106 Electric

V autě ještě za pokračujícího dobíjení dopisuji článek z předchozího testu vozu Škoda Rapid 1,2 TSI GreenTec, když k čerpací stanici téměř neslyšně přijíždí žlutý Peugeot 106. Vystupuje z něj pan Vegr a ptá se mě, jestli chci zkusit řídit 20 let starý elektromobil. Taková nabídka se neodmítá, takže za chvíli už sedím za volantem „žluťáska“ a projíždíme se okolo Prčic. Při tom mě pan Vegr několikrát opravuje, že nešlapu na plyn (jak říkám ze zvyku) ale na proud. Na to, že má vůz pouhých 11 kW, překvapivě není tak líný, což je dané tím, že elektromotor dává plný výkon prakticky v jakýchkoli otáčkách. Po návratu k „mému“ Leafu ještě dělám pár nekvalitních fotek v šeru a žlutý Peugeot bez řidiče odjíždí pryč. Já vypojuji alespoň částečně dobité auto, pokračuji do Prahy k rychlodobíjecí stanici a cestou vstřebávám spoustu nově nabytých informací.