Opel Mokka mi připomněl časy, na které se snadno zapomíná

Automobilový svět dnes často připomíná přehlídku technologických schopností výrobců. Jeden vůz vás upozorní, že jste se podívali jinam než na vozovku, druhý neustále koriguje volant a třetí je přesvědčen, že ví lépe než vy, jak rychle byste měli projet zatáčku. A pak je tu Opel Mokka s benzínovým motorem 1.2 Turbo a šestistupňovou manuální převodovkou. Auto, které moderní techniku nezavrhuje, ale zároveň nepovažuje za nutné nahrazovat řidiče.

Pod kapotou pracuje přeplňovaný tříválec o objemu 1 199 cm³. Ve variantě s výkonem 130 koní nabízí točivý moment 230 Nm už od 1 750 otáček za minutu, díky čemuž působí překvapivě živě při běžném provozu. Zrychlení na stovku zvládne za 9,1 sekundy a maximální rychlost přesahuje 200 km/h. Přitom kombinovaná spotřeba se podle WLTP pohybuje kolem 5,5 až 5,6 litru na 100 kilometrů – což mohu potvrdit.

Technické údaje a srovnávání pomocí čísel na mne nikdy moc nefungovalo, zajímavější je, jak se Mokka chová na silnici. Reakce na plynový pedál jsou rychlé a bez zbytečného rozmýšlení. V době elektromobilů se často tvrdí, že benzínové motory už nedokážou nabídnout okamžitou odezvu. Mokka ukazuje, že to není tak úplně pravda. Stačí lehce přidat plyn a auto ochotně zrychluje. Ne explozivně, ne teatrálně, ale přesně tak, jak od dobře naladěného spalovacího motoru očekáváte.

Velkou pochvalu zaslouží také manuální převodovka. Dnes pomalu mizí z trhu, přesto právě zde připomíná, proč si ji řada řidičů stále oblíbila. Dráhy řazení jsou přesné, jednotlivé stupně do sebe zapadají přirozeně a bez odporu. Není potřeba se soustředit na samotné řazení, protože funguje intuitivně. Převodovka se stává součástí řízení, nikoliv překážkou mezi řidičem a autem.

Příjemným překvapením je kultivovanost motoru. Tříválce bývají často terčem kritiky kvůli vibracím nebo hlučnosti, ale v případě Mokky jsou podobné výhrady do značné míry bezpředmětné. Motor o sobě sice dává vědět typickým charakterem, zároveň však ani ve vyšších otáčkách nepůsobí rušivě. Na dálnici ani při svižnějším předjíždění nemá posádka pocit, že by agregát pracoval na hranici svých možností. Hluk zůstává v rozumných mezích a celkový dojem z jízdy je překvapivě dospělý.

Stejně přímočarý přístup najdete i v interiéru. Opel se zde nesnažil vytvořit digitální laboratoř na kolech. Ovládací prvky dávají smysl, většina funkcí je tam, kde je očekáváte, a řidič nemusí při změně teploty nebo hlasitosti studovat jednotlivé nabídky na displeji. Kabina působí čistě, přehledně a účelně. Možná není tak futuristická jako některé konkurenční modely, ale já to vidím v případě Mokky jako přednost. Člověk si prostě sedne, nastaví zrcátka a jede.

A to je na Opel Mokka to nejlepší. Nenutí řidiče bojovat s elektronikou ani sledovat nekonečný seznam upozornění. Asistenční systémy jsou přítomné, ale nesnaží se převzít hlavní roli. Auto vás podporuje, neorganizuje. V časech, kdy se některé vozy tváří jako poloautonomní roboti, působí takový přístup téměř osvěžujícím dojmem.

Po několika kilometrech za volantem si člověk uvědomí zvláštní věc. Mokka nepřipomíná budoucnost automobilismu. Připomíná něco, na co se možná začíná zapomínat: radost z obyčejného řízení. Z nutnosti správně odhadnout situaci, zvolit převodový stupeň, pracovat s plynem a spoléhat na vlastní úsudek. Není to krok zpět, je to připomínka, že některé řidičské dovednosti mají stále svou hodnotu.

Opel Mokka nepřesvědčuje ohromujícími technologickými triky. Místo toho nabízí vyvážený podvozek, kultivovaný benzínový motor, dobře fungující manuální převodovku, dostatečně funkční kufr pro středněvelký nákup a interiér, který nekomplikuje život. A právě proto může být pro mnoho řidičů příjemným překvapením. Je osvěžující usednout do vozu, který vás nechal řídit.