Čtyři chlapi se rozhodli jet 500 km do německých technických muzeí a na to je nutné mít pořádné velké auto. V naší rodině je ideální kandidát pro tyto účely Ford Mondeo 2.0 TDCi čtvrté generace s dvoulitrovým dieselem. Jaká byla cesta? To se dozvíte v tomto článku.

O jaký Ford Mondeo se jedná?

Cestu jsme absolvovali s bílým kombi Ford Mondeo 2.0 TDCi čtvrté generace po faceliftu. Pochopitelně to již není nové auto, vyrobeno bylo v roce 2013 a za sebou má již přes 195 tisíc kilometrů. Pod kapotou má dvoulitrový diesel od koncernu PSA ve verzi s výkonem 103 kW, který je spárován se šestistupňovým manuálem. Rovnou umírním všechny, kteří by chtěli použít pořekadlo o autech na „F“. Auto je až na jednu drobnost, o které se zmíním později, vzorně spolehlivé, i když není neustále používán jako dálniční křižník, jak by bylo pro diesel ideální.

Při pohledu na vnějšek byste ani nemuseli říct, že je auto již skoro deset let staré, po otevření dveří svůj věk už ale nezapře. Již jako nový nebyl tento konkrétní Ford Mondeo nabit výbavou, v porovnání s mým Fordem Focus působí jako takové okénko do minulosti. Na dálnici mi pomáhal obyčejný tempomat, navigaci jsem měl puštěnou na telefonu, při couvání mi nepomáhala kamera, jejíž obraz by se ani neměl kde zobrazit atd. Byl jsem tedy pouze já a stroj, plus tedy další tři maličkosti s váhovým průměrem nad 100 kg a zavazadly na víkend.

Co Mondeo nedává ve výbavě, bohatě kompenzuje v prostoru. Ten je totiž královský. Se svými dvěma metry se můžu krásně rozvalit na předním sedadle a se stejným pohodlím si můžu sednout i za sebe. Celé to doplňuje černá díra, které se běžně říká zavazadlový prostor. V porovnání například se Škodou Superb je možná kromě prostoru na kolena vzadu, který je ale už tak více než dostatečný, všude více místa. Na cestování ve více lidech tedy ideální.

Vzhůru na hranice a ještě dál

Vyrazili jsme v sobotu v půl šesté ráno a ráno to tedy bylo krušné. Jak jsem zmínil, mám Ford Focus s automatem a na řazení jsem si už nějak odvykl. Aby toho nebylo málo, Mondeo bylo zaparkované v lehkém kopci a na hlavní se vjíždělo přes strmý nájezd. Kombinace opětovného používání třetího pedálu, kopce a mého ranního stavu oživlé zombie mi dávala zabrat, ale naštěstí Ford Mondeo 2.0 TDCi má velice čitelné zabírání spojky a jeho nafťák jen tak „nechcípne“.

Nejdříve jsme si to namířili na Břevnov, kde jsme nabrali čtvrtého člena posádky. Na Pražské Jižní spojce má Ford Mondeo 2.0 TDCi dostatek dynamiky na rychlé předjíždění, i když vzhledem ke spící Praze nebylo příliš mnoho výkonu potřeba. Se svými šestnáctipalcovými koly moc krásy neudělá, pro rozmlácené městské silnice je to ale perfektní varianta.

Vyrazili jsme z Prahy směr Rozvadov a vše vypadalo slibně. Provoz byl velice slabý, Fordem Mondeo 2.0 TDCi hezky jel, byla to taková ranní idylka. Když jsme se dostali do kopcovatější části dálnice, byla již nadměrná posádka celkem znát. Ve strmějších úsecích už Ford tolik entuziazmu při zrychlování neprojevoval, ale ne že by byl problém držet si dálniční „stotřicítku“.

Ve stejných místech, ovšem na druhých stranách kopců, jsem si ovšem všiml na počátku zmíněné drobnosti. V táhlejších klesáních klesala teplota chladící kapaliny až k 75 °C. To by mě samo o sobě tolik nevzrušovalo, kdyby se teplota poté dostala zpět na standardní devadesátku. Tam se ale nikdy za celý víkend nedostala, což dle mého názoru měla vliv na celkovou spotřebu a dojezd na jednu nádrž, který se z dříve běžných 1200 kilometrů snížil na tisícovku.

Díky nižšímu dojezdu jsem počítal s tím, že bude nutné za cestu někdy brát naftu, tak jsem naplánoval zastávku na cestu tam do poslední čerpací stanice v Čechách na starém hraničním přechodu, kde jsem před měsícem a půl tankoval v danou dobu nejlevnější naftu. Při příjezdu nás ale čekalo nepříjemné překvapení v obrovsky nastřelené ceně 48,2 Kč/l, kterou jsem nechtěl z principu akceptovat. Kdyby byla stanice na dálnici, tak neřeknu ani půl slova, protože by se to dalo očekávat, ale kvůli této bylo nutné sjet z dálnice. No nic na dalším nájezdu jsme se opět napojili na dálnici.

Německý přelet vozem Ford Mondeo 2.0 TDCi

Vím, že to je již klišé, ale dálnice po přejezdu do Německa jsou prostě v jiné lize. Jestli je tam tráva zelenější si nejsem jistý, ale lepší kvalita povrchu je prostě znát. Většina je asfaltová, což byl takový balzám na po českých panelech rozkodrcanou duši a i Ford Mondeo 2.0 TDCi si chrochtal blahem. I když se na některých úsecích sníží i v Německu k panelům, i ty jsou mezi sebou propojené tak, že to v řízení není skoro cítit. V tomto kontrastu je stěží pochopitelné, že se po takových dálnicích jezdí zadarmo.

Takovou vysokou úroveň kvality je ale nutné udržovat, což jsme na vlastní kůži poznali kvůli nemalému množství uzavírek. Opět je ale podstatný rozdíl mezi německou a českou variantou. I když je v jednom směru dálnice rozdělena na dva směry po dvou pruzích, je i v tom vnitřním více místa a předjíždění není takový adrenalinový zážitek doprovázený zvuky odpadávajících zrcátek.

Hledání některých takzvaných „Autohofů“, neboli odpočívadel s čerpací stanicí a dalšími zařízeními, také nemusí být tak jednoduché jako pouhé sjetí z dálnice do parkovacího místa. Často jsou pouze na jedné straně dálnice, kam se musíte po výjezdu dostat a jelikož nezřídka kdy zapomenou cestu k Autohofu pořádně označit, podařilo se nám zabloudit třeba k prodejně jeřábů.

Na odpočívadle u Satteldorfu mě zaujaly zdejší nabíjecí stanice, na kterých je názorně vidět náskok Tesly v dobíjecí infrastruktuře. Superchargerů tam bylo šest 150 kW stojanů a čtyři 250 kW, přičemž poskytovatel Allego nabízí jeden 350 kW stojan, jeden 80 kW a dva 50 kW. I když jsme na místní čerpací stanici netankovali, podíval jsem se na cenu nafty, která stála 2,249 Eura za litr. Cestou zpět jsme ještě brali trošek nafty pro cestu do Prahy za totožnou cenu.

Jaká že ta cesta byla?

No byla náročná, co si budeme povídat. Kombinace únavy ze sobotního brzkého vstávání a nedělního chození po muzeu, více než pětihodinové cesty a v podstatě nulové autonomie Fordu Mondeo si po návratu vybrala daň v podobě instantního upadnutí do „kómatu“ po lehnutí do postele. Co ale auto?

Ford Mondeo 2.0 TDCi je na dálnici úsporné auto

Auto si za cestu tam dlouhou 536 km drželo spotřebu na 5,7 l/100 km. Za celý víkend jsme najeli celkem 1062 km a spotřeba nakonec povyskočila až na 5,8 l/100 km. Jak jsem již zmínil, je o něco vyšší než obvykle, ale i tak to na tak velké auto se čtyřmi hromotluky na palubě není špatné. Při jízdě na dálnici je motor hezky utlumený, i když aerodynamický hluk by mohl být potlačen o něco lépe. Přesto je cestování vozem Ford Mondeo 2.0 TDCi čtvrté generace velmi příjemné, někoho navíc může okouzlit ještě jeho relativní mechanická jednoduchost v porovnání s novými vozy.