Kabriolety jsou bohužel na ústupu, Volkswagen T-Roc Cabriolet je jeden z posledních zástupců relativně dostupných aut se skládací střechou. Je pro něj na trhu místo?

Svršky dolů

Třída dostupných aut bez střechy ještě nedávno překypovala modely od každé druhé automobilky, dnes se jedná o vymírající druh. Těžko lze ukázat na jediný důvod, proč tak rychle všechna auta nahoře bez zmizela, jedno z možných vysvětlení by se dalo nalézt v rostoucí popularitě SUV. Volkswagen tak zvolil tu nejlogičtější cestu, označil střechu se zadními dveřmi na svém populárním středním SUV a zmáčkl Delete. Výsledek? T-Roc Cabriolet.

Při pohledu zepředu byste nepoznali, že proběhla nějaká plastická operace. Testovaná verze s R-Line paketem má ostřejší nárazník, částečně namočený v černé barvě.  Zaujmou také LED pásky od výborných Matrix LED předních světel k logu VW. Od čelního skla je ale všechno jinak. Jak je u kabrioletů zvykem, i tady jsou pouze jedny boční dveře. Asi nemusím připomínat, že standardní T-Roc má dveří trochu více. Se střechou dole a rovnými hranami boků parádně vyniknou prolisy nad zadními koly, které u standartní verze trochu zanikají. Tady konečně dodávají lehce svalnatý šmrnc, skvěle doplňující R-Line paket. Na druhou stranu je zase škoda, že i zde jsou plastové lemy okolo kol. Obří devatenáctky jsou leskle černé, s nenalakovaným plastem to úplně neladí.

Zpátky ale ke kabrio byznysu. Stahovací střecha je zde plátěná a stáhne se za 9, respektive vytáhne za 11 sekund a to až do rychlosti 30 km/h. Už při dojíždění k semaforu tak můžete shazovat svršky. I se střechou nahoře ale rozhodně neztrácí na fajnovém vzhledu, v letním módu ale vypadá T-Roc lépe. Střecha se ve staženém stavu úplně v plechových útrobách neschová, její horní část vykukuje ven. To plus fakt, že látka zabere méně místa než pevná skládací střecha, znamená absenci nafouklého zadku. Zkrátka a jasně vypadá opravdu pěkně. V nárazníku schované široké výfuky mají k opravdovým koncovkám sice daleko, v černém finiši ale T-Rocu docela seknou.

Červený pokojíček s děravou střechou

Když jsem do T-Roca sedal poprvé a čeho si obecně všiml každý, kdo jej viděl, byla červená. Hodně červené. Zpočátku mě docela odpuzovala a vyvolávala trochu kolotočářský dojem, ale s přibývajícími dny si mě začala barevná kombinace získávat. Vždyť jde kruci o „kábro“, svým způsobem zbytečné auto, tak proč by se bralo vážně? Bez rudé by byl interiér víceméně černo černý a to je na takové funky auto příliš fádní. Královský šašek by v pohřebním úboru také nevypadal příliš lehkovážně. Navíc oproti piano černé má jednu nespornou výhodu, lépe schovává otisky prstů.

To bychom měli jeden výrazný prvek, tím dalším a všude omílaným jsou dotykové plošky na volantu. Můj názor? Funkčně to je víceméně ok, ale není to nic extra příjemného. Správně zpracované tlačítko s akorátním odporem je prostě příjemnější než jezdit prstem po vibrujícím lesklém plastu. Za celý týden se mi ale stalo snad jen jednou, že bych něco zmáčkl omylem, pro aktivaci plošky je jí totiž třeba trochu stlačit. Navíc vystouplé linky dokážou i poslepu navést váš velectěný prstíček, takže to není žádná tragédie. Kromě šetření nákladů ale nevidím k tomuto řešení důvod.

Výrazné a kontroverzní prvky stranou, jak celkově interiér působí? Příjemně dá se říci. Složený je z mozaiky kůže a měkčených a tvrdých plastů, kromě červené je ale velmi konzervativní. Německý účelový původ je zde jasně vidět, designové kudrlinky zde nečekejte. Na palubě panuje zákon a pořádek, jak to mají germáni rádi. Všechno je na svém logickém místě, není tu nic, co by se dalo považovat za přešlap. Tu lehkou nudu ovšem velice účinně odežene pohled  okolo sebe, protože tam zkrátka nic není. Jako kdybyste z tanku Tiger odstranili většinu kastle i s věží, najednou by z něj byl legrační párty bus.

No nic jdeme k detailům. Řidičův displej? V zásadě široko daleko nejlepší ze všech, tohle se koncernu VW zkrátka povedlo. Jasně jsou tam detaily, které by se dali vypíchnout, jako například jeho zasekávání, ale možnosti přizpůsobení jsou zde snad nekonečné. Co hlavní středová obrazovka? I se střechou dole se dá číst, umí bezdrátově zrcadlit telefon (i když občas spojení vypadává), technologický zázrak to ale není. Je vidět, že její základy jsou již staršího data, ani vizuálně to není terno. Trnem v oku ovšem může někomu být dotykový panel klimatizace. Naštěstí je podsvícený a základní věci jako teplota a intenzita ventilátoru jsou od ostatních funkcí oddělené prohlubněmi, takže mě osobně to nijak nedráždilo. Na druhou stranu opět kromě úspory nákladů nevidím důvod, proč se zbavili původního řešení s tlačítky a otočnými ovladači.

Testovaný model byl vybaven sedmistupňovým DSG automatem, jehož volič se hrdě tyčí nad středovým tunelem. Před ním se schovává nabíjecí kombo bezdrátové podložky, dvou USB-C konektorů a 12V zásuvky, vedle které je lehko přehlédnutelné startovací tlačítko. To zajímavé je ovšem na opačné straně. Vedle dvou držáků na pití je přepínač stahovací střechy, což se u kabrioletu dá očekávat, ale ještě za ním je další ovladač stahování oken. Ten ovládá všechna okna nejednou, což je naprosto skvělá funkce pro rychlé zasklenění interiéru. Za zmínku ještě stojí odkládací prostory, neboť u aut bez svršků je třeba myslet na situace, kdy je necháte zaparkované chvíli bez dozoru. Leckdo by si totiž mohl z interiéru něco permanentně vypůjčit, majitelé pick-upů by mohli vyprávět. Pro takové případy tu tak je uzamykatelná schránka před spolujezdcem, kam si můžete cennosti schovat.

Co je tu dále? Například sedačky, ty ve zkoušeném T-Rocu byly celokožené s pěkným bílým, diamantovým prošíváním. Hezky se na ně koukalo a také byly pohodlné, i když jejich honosný vzhled úplně nekorespondoval s manuálním ovládáním. Prostor je bez chyby, se svými 195 cm jsem neměl nejmenší problém i se střechou nahoře. Nezapomínejme ovšem, že T-Roc je původně pětimístné auto, tudíž i tady je druhá řada pro transport živých bytostí. Musí být ale velmi malého vzrůstu a navíc mohou být jen v páru, mechanismus střechy ukrojil místo pro prostředního pasažéra. Prostor pro nohy je hodně limitujícím faktorem a s nataženou látkou zase přesně v místě hlavy číhá kovová příčka. Suma sumárum nikdo tam asi nikdy sedět nebude, spíše bude vzadu trůnit větrný deflektor. Ten mimo krocení vzduchu v interiéru má vedlejší efekt částečného zastínění všeho, co si uložíte na zadní sedačky. A že to budete dělat často, protože kufr při transformaci na kabriolet utrpěl zdaleka nejvíce. Nejen že papírový objem 284 litrů je na hony vzdálený možnostem původního SUV, samotný otvor má mnohem blíže k sedanu a to ještě hodně malému. Naštěstí lze sklopit zadní sedačky, na dovolenou ve dvou to tak bude stačit. V případě přepravy větších těles můžete dát na kouli 750 kg nebrzděného, respektive 1500 kg brzděného přívěsu, zas tak tragické to tedy není.

Vítr ve vlasech

Pod kapotou se nachází klasika koncernu Volkswagen, benzínová přeplňovaná patnáctistovka, tady spojená se sedmikvaltovým DSG. Zmíněné kombo představuje 110 kW (150 koní) a 250 N.m, tedy více než dost na 1 604 kg váhy. XXL hot hatch to není, na to tu je R varianta, na dynamickou jízdu na všech typech silnic to ale stačí. Kabriolet není úplně typ auta na honění sekund na Nordschleife, hlavní zážitek hledejte na splynutí s okolím.

Ať jedete kdekoli, všechno vnímáte podstatně intenzivněji. Lesy, louky, staré Tatrovky nebo kravín, ke všemu máte najednou blíž. Blíže je také k větru a slunci, kšiltovka se rozhodně i přes větrný deflektor hodí. S kompletně staženými okny je příjemné jezdit možná ve městě a za pěkného počasí, jinak dovnitř nemálo fičí. Možná se ptáte, na co jet kabrioletem, když je třeba mít okna nahoře? Po chvíli jsem je úplně přestal vnímat, absence B a C sloupků udělá své. V okreskovém tempu už o stoupající rychlosti víte, nic ale nebrání si užívat přírodu plnými doušky. No a na dálnici už nepomůže vůbec nic, nad 100 km/h je kombinace hluku a průvanu příliš nepříjemná. Otázka je, jak by to vnímal někdo menší, já jsem před dálničním tempem raději nasadil střechu.

A jaké to s ní je? Dokáže oddělit od okolního dění? Teplotně ano, zvukově už jen částečně. Na stranách dobrý, tam fungují okna jako protihlukové stěny, ale když vás něco bude předjíždět, jako třeba mě jednou motorka, tak jsem se až lekl. Jako by frčela hned vedle mého ucha, látka zkrátka nemá takové audio izolační schopnosti jako kus plechu se stropnicí. Se střechou se pojí ještě jedna věc, která mě obrovsky příjemně překvapila. Na její polohu jsou totiž navázány separátní módy klimatizace. Když jsem si tak v 15 °C hrál na léto a měl čepici se šálou, nechal jsem na sebe z výdechů vysílat tornádo horkého vzduchu, abych úplně nezmrznul. A když už jsem to nevydržel, po zaklopení střechy se klima nastavila na příjemných 22 stupňů s mírným vánkem. Tohle se povedlo.

Dost ale o svršcích, jak Volkswagen T-Roc jede? Jak již bylo řečeno, síla mu nechybí. V ustálených rychlostech je motor příjemně tichý a neobtěžuje. Při lehčí akceleraci se motor snaží tahat i z nižších otáček, jinak ale převodovka podřazuje dolů. To samozřejmě nějaký čas zabere, cestou nahoru tam ale seká jeden stupeň za druhým, prostě klasické DSG. Bohužel s tím se pojí i negativa jako například cukavé rozjezdy z autoholdu. Takové parkování v kopci je žůžo labůžo jak pro vaše nervy, tak pro spojky v převodovce.

Co se ale opravdová bomba? Bez pochyby DCC adaptivní tlumiče. Při pohledu na 19″ kola jsem čekal různé příšernosti, opak je ale pravdou. I na rozmláceném povrchu dokážou vyčarovat překvapivou porci komfortu. Není to sice jak u francouzů, zuby si ale ani náhodou nevymlátíte. No a když zatoužíte po dynamice a zrovna byste našli kus kvalitního povrchu, stačí zvolit sportovní režim a celé auto krásně ztuhne. Opravdu mi zůstával rozum stát, nakolik se protichůdné režimy lišily. I přes sportovní vzhled R-Line paketu ale T-Rocu sedí spíše poklidnější jízda. Zvuk není nijak záživný a ani motor samotný nevyvolává výbuchy vášně. Podvozek je na tom podobně, sice je schopný, ale nijak extra inspirativní. Vadí to? Ani v nejmenším, tohle auto je totiž o jiných zážitcích.

Přijatelná spotřeba

Jako obvykle jsem vytáhl Volkswagen T-Roc na okruh spotřeby, nejdříve jsem ale musel vyřešit důležitou otázku: Nahoře bez či s? Asi tak jak by to řešili majitelé, na dálnici byla střecha nahoře a všude jinde dole. Jak to tedy dopadlo? Město s okreskami vyšlo na příjemných 5,3 l/100 km a celkem i s dálnicí to dělalo 6 litrů. Po týdenním testu mi auto ukazovalo 5,5 l/100 km. Za všechny hodnoty se rozhodně není třeba stydět, na přizvedlé auto s kompromisním aerodynamickým profilem mi to přijde velmi slušné.

Jednorožec

Kdo si asi tak koupí kabriolet s nulovými sportovními ambicemi? No pravděpodobně stejný člověk, kterého dnes táhnou vyšší auta. Navíc kombinace auta v pohorkách a useklé střechy je tak vtipně praštěná, že se mi vážně líbí. A co cena? Oproti R-Line výbavě na konvenčním T-Rocu si připlatíte cca 65 tisíc, což není žádná raketa. Kábro začíná na 900 tisících, ale má už výbavu Style a testovaný kousek s výbavou až po střechu (haha) byl 30 tisíc nad milionem. Za tu cenu budete mít překvapivě univerzální auto, pokud ovšem žijete maximálně v páru. Celkově bych mohl Volkswagen T-Roc Cabriolet shrnout slovy „Buďme rádi, že tu ještě nějaký kabriolet je“ a pomíjet nedostatky, on jich ale má relativně poskrovnu. Můžu jej tak s čistým svědomím doporučit každému, kdo chce cool auto, které jen tak nikdo nemá.

3 věci, které mi rozhodně chybět nebudou

1. Cukavé rozjezdy
2. Nervózní automatické řízení
3. Pomalejší software obou displejů

3 věci, které mi už teď chybí

1. Stahovací střecha se vším, co přináší
2. Výborné matrix LED světla
3. Couvací kamera schovaná v logu