Z Prahy za polární kruh na 2 nádrže nafty

I přes ranní problémy večer překračujeme hranice do Finska a po cca 20 km jízdy přijíždíme k vysněnému polárnímu kruhu. Jedeme stále na druhou nádrž, takže je jasné, že základní cíl, resp. jakousi záchytnou příčku, jsme zdolali. Jsme na polárním kruhu a palubní počítač hlásí dojezd téměř 300 km. Na Nordkapp to sice už nevystačí, ale jsme na polárním kruhu! Připíjíme si českým pivem, které vezeme s sebou, a večer ještě děláme fotky, jak vypadá noc na polárním kruhu. Polární den už sice dávno není, ale úplná tma není ani v půlnoci. Jen takové větší šero.

Tankování ve městě Muonio, kde hasiči jezdí Octavií Scout

Druhý den ráno fotíme auto i sebe u velkého poutače, který označuje, kde polární kruh protíná silnici, a pokračujeme dále na sever. Podle navigace to je k nejbližší Shellce, ve finském Muonio, 169 km a další je ve městě Alta, 456 km daleko. Je to tedy jasná volba, celý dojezd nevyužijeme, protože do Alty bychom už nedojeli. Kousek za polárním kruhem pak potkáváme prvního soba, jak se v klidu prochází po silnici. V tu chvíli ještě nevíme, kolik jich poté ještě potkáme.

Ve městě Muonio tankujeme do plné nádrže a po ujetí 3 030 km od Prahy nám vychází spotřeba na 3,24 l/100 km. U čerpací stanice narážíme na zajímavost, která fanoušky škodovky jistě potěší. Stojí zde Škoda Octavia Scout místních hasičů. Pokud zvládá místní podmínky, tedy v zimě teploty většinou pod -20°C a nepochybně i dost sněhu, není to špatná vizitka naší domácí automobilky. A hasiči musí mít spolehlivá auta.

Z Muonia až na Nordkapp, mladí Finové mají netradiční letní zábavu

Po natankování vyjíždíme dále na sever s cílem dojet na Nordkapp ještě ten den. Cestou zastavujeme u jezera, kde vaříme oběd a koupeme se. Voda už je tam poměrně chladná, není divu, když jsme daleko za polárním kruhem. Když už balíme věci a chceme odjet, přijíždí tam několik aut, jedno z nich má vlek a na něm dva skútry. Nejprve si myslíme, že jsou to vodní skútry, ale pak si všímáme, že jsou sněžné. V písku jsme viděli nějaké stopy, „tak asi budou jezdit po pláži“, říkáme si. Záhy ale přichází velké překvapení. Nejprve zahřívají motor na místě a poté na plný plyn vyjíždí po písku, ale okamžitě vjíždí na vodu a jezdí po vodní hladině. Zůstáváme ještě půl hodiny a natáčíme netradiční zábavu mladých Finů. Za polárním kruhem asi vodní skůtr na pár měsíců nemá smysl kupovat, tak se zkrátka naučili jezdit po vodě se sněžným.

 

Tundra na náhorní planině mezi Muoniem a Altou na silnici E45

Dále na sever se krajina pomalu začíná měnit v tundru, zvláště ve vyšších polohách. Například na náhorní planině, která je mezi městy Muonio a Alta ve výšce přes 400 m.n.n. je již typická tundra. V údolích ale stále připomíná přírodu u nás, jako například ve městě Alta, kam po přejezdu náhorní planiny klesáme zase téměř k mořskéí hladině. Několik km za ním pak překračujeme 70. rovnoběžku, která je na poloviční vzdálenosti mezi Prahou a severním pólem. Zmínka o ní se několikrát objevuje například ve hře Dobytí severního pólu z divadla Járy Cimrmana 🙂 .

Ještě ten den večer pak přijíždíme k podmořskému tunelu, před kterým je varování, že uvnitř je mlha, a po prudkém klesání do hloubky 212 m pod mořskou hladinu, průjezdu mlhou a opětovném prudkém stoupání vyjíždíme na ostrov Mageröya, jehož severním cípem je právě Nordkapp. Je už téměř půlnoc, tak hledáme místo k přenocování, což se nám uprostřed ostrova daří. Je zataženo, ale stále je světlo. Fouká silný studený vítr a ani čaj se nám na plynové bombě nedaří ohřát na více než odhadem 40 °C, protože ho studený vítr, před kterým se nedá nikam schovat, stále ochlazuje. Po postavení stanu se ukazuje slunce a my se domníváme, že je to západ. Pohledem na hodinky ale zjišťujeme, že je půl jedné a jde tedy o východ. Slunce asi na půl hodiny zapadlo, ale tma nebyla.

Nordkapp, severněji už po vlastní ose dojet nemůžeme

Druhý den ráno vyjíždíme směr Nordkapp, což je už pouze 20 km. Samozřejmě se na místě, o souřadnicích 71° 10′ 21″ severní šířky, fotíme a následně míříme do zde vybudovaného Nordkapp centra, abychom se dozvěděli něco o tomto místě. Pro nás motoristy je nejzajímavější informace, že první auto sem dorazilo už v roce 1956, kdy byl otevřen námi zmíněný tunel. Děláme poslední fotky u kovového „globusu“, který je typickým prvkem Nordkappu, a míříme zpět na jih do města Honningsväg, které leží na jihu ostrova. Tam tankujeme opět do cvaknutí a zjišťujeme, že na ujetí 3 608 km jsme potřebovali jen 119,24 l nafty a celková spotřeba tedy byla 3,31 l/100 km. Před námi je cesta zpět po západním pobřeží Norska, o které zase příště.

Za polární kruh znovu, tentokrát na CNG

Letos jsme se znovu vydali do Skandinávie a já sám poté za polární kruh, opět vozem Škoda Octavia Combi, ale tentokrát na CNG, což vzhledem k snižující se hustotě plnicích stanic směrem na sever, z nichž nejsevernější jsou daleko před polárním kruhem, byla výzva. Cestou jsme absolvovali legendární EcoRun 1000 jezer, tedy soutěž v úsporné jízdě, kterou jsme zkusili už loni.