Archiv rubriky: Úsporné auto

V této kategorii naleznete informace o tom, jak vybrat úsporné auto. Převážně půjde o testy spotřeby v reálném provozu.

Renault Arkana E-Tech je hybrid nejen svojí motorizací ale také vzhledem. Originalita se mu nemůže upřít po žádné stránce, jak ale tento celek funguje? Je to jen „mišmaš“ nápadů splácaný dohromady, nebo na tom něco bude?

Designový jednorožec

Když se na Renault Arkana E-Tech podíváte, asi nebudete mít stejně jako já jasno, do jaké kategorie vlastně zapadá. Můžeme použít dnes neustále opakované termíny jako SUV, crossover atd., asi to ale není úplně ono. Asi nejvíce nám s tím pomůže pohled na zadní část, kde bychom to mohli rozluštit. Tam se postupně svažuje střecha do vodorovného konce kufru, což jasně ukazuje na kupé (coupé chcete li). No jo, ale Arkana má čtvery dveře, takže to je tedy čtyřdveřové kupé, které zpopularizovalo CLS od Mercedesu? Ne tak docela, protože to je přidřepnuté k zemi, což tento francouzský kříženec není ani náhodou. Světlou výšku má celých 20 centimetrů, což je více než mají konkurenti. Co že to tedy je? No v podstatě BMW X6 vypraný na „šedesát“, tedy malé SUV kupé.

Renault Arkana E-Tech I foto: Jan Tarant

 

A jak to celé působí? Zepředu je jako každý jiný dnešní Renault, nejvíce mi evokuje Clio. Mně osobně se jejich současný designový jazyk líbí především proto, že je zajímavý, ale nijak to nepřehání a jede si vlastní cestou. Z boku už vynikne párty trik Arkany, tedy výška nad zemí spolu se sešlápnutou střechou. Tam mě to už úplně neoslovuje, v kombinaci s delším zadním převisem to vypadá trochu neohrabaně. Jsem si ale vědom, že jsem rozhodně v menšině, kupříkladu mojí drahé ženě se Arkana velmi líbila. Na druhou stranu to má i praktickou stránku, jako třeba jednoduché vystupování a bezproblémové kolmé parkování u obrubníků.

Zádi dominují LED pásy obrysových světel přerušené logem Renault, které známe už od posledního Meganu. Je ale trochu škoda, že jsou blinkry osazeny klasickými žárovkami a ne diodami, ty by lehce futuristický vzhled doplňovaly lépe. Také musím vyzdvihnout absenci falešných koncovek výfuku, které se dnes tak rozmáhají. Pokud byste je přeci jen chtěli, sáhněte po sportovnější variantě, která se jim neubránila.

Renault Arkana E-Tech I foto: Jan Tarant

Šmrncovní interiér

Kde se Renault dle mého skromného názoru opravdu vyšvihl, je interiér. Zdaleka nejvíce mě ale překvapil celkový pocit z ovládacích prvků. Všechno od podvolantových páček, přes tlačítka připomínající piano klávesy až po otočné ovladače klimatizace kladou odpor tak akorát a jejich materiály i textura vůbec nepůsobí levně, naopak jsou na dotyk moc fajn. Celkové rozvržení je poměrně logické, když pominu poloostrov pod volantem na ovládání audia, který byl cool možná na počátku milénia. Střední částí se prolíná stříbrný dekor, který asi má evokovat kov? Těžko říct, co tím chtěli designéři naznačit, pěkné to ale je. Pod ním se linou pásky ambientního osvětlení, které hezky dokresluje atmosféru na palubě. Dotyková místa ve dveřích a na středové loketní opěrce jsou obtažené umělou kůží, takže vás ruce nebudou tlačit. Co ale tlačit nejspíše bude a co jsem za celý týden nepochopil, přesně v místě, kam si řidič opře pravé stehno, tedy na stranu středového tunelu, je ostrý přechod dvou tvrdých plastů. Nejen že to je na delší cestě nepříjemné, občas si přesně tam navíc tunel vrzne.

Renault Arkana e-Tech interiér I foto: Jan Tarant

Střední část interiéru je takové ztělesnění schizofrenie. Ve Francii se asi nemohli rozhodnout, jestli ji udělají moderně či postaru, tak oba přístupy splácali dohromady. Co tím myslím? Vertikální displej s úhlopříčkou 9,3 palce doplňují otočné ovladače s displeji uprostřed pro řízení klimatizace a pod nimi je staromódní volič převodovky, který tam působí trochu jak pěst na oko. Myslím, že nějaký další otočný ovladač či obecně něco decentnějšího by ke zbytku pasovaly lépe. Někoho by také mohly zklamat pár USB-A místo novějšího „céčka“, které slouží pro připojení mobilního telefonu k autu. U nich je ještě nabíjecí podložka, která si ale s mým telefonem z nějakého důvodu nechtěla kamarádit. Do třetice tam ještě je 12 V zásuvka, takže možností nabíjení je v autě více než dost.

Uprostřed se ještě nacházejí klávesová tlačítka pro pár drobností, na které se hezky kouká i s nimi pracuje. Škoda že se do lišty vetřela i slepá tlačítka bez funkce, představující automatické parkování (testované auto nemělo) a panoramatický kamerový systém (mít ani nemůže) a kazí tak celkový dojem z pěkné kabiny. Obdobná lištička je i vlevo od volantu, kde se úroveň podsvícení displejů a sklon předních světel ovládají klávesou pohybující se nahoru i dolu. Asi jste už pochopili, že se mi toto řešení opravdu líbilo.

„Chvalozpěvy můžu pět i o ovládání klimatizace“

Obdobné chvalozpěvy můžu pět i na ovládání klimatizace skrze „otočňáky“. Stříbrné orámování je na pohled i omak fajn a vnitřní displeje dodávají lehký punc exkluzivity. Je ale nutné se spokojit s jednozónovou klimatizací. Ještě si neodpustím jednu, pro mě podstatnou, drobnost. Do dvou držáků na nápoje se vejdou jak velké lahve, tak díky poddajným výstupkům uvnitř zde budou stabilní i malé kelímky. Tak to má být.

Volič převodovky a otočné ovladače klimatizace I foto: Jan Tarant

Jak je ale dnes již zvykem, všechno zajímavé se děje na displejích. V tom středním se řeší vše od multimédií, přes navigaci, nastavení auta až po jízdní módy (Eco, Normal a Sport). Je to takový automotive standard, nic extra ani v jednom směru. Telefon lze připojit přes kabel, nikoli bezdrátově, což mně osobně ale nevadí. Systém je přiměřeně responzivní, někomu by ale mohla vadit regulace hlasitosti přes displej. Druhý displej před řidičem je o něco zajímavější. Má čtyři možnosti zobrazení, na které se můžete podívat na mém Instagramu. Tím ale konfigurovatelnost v podstatě končí. Nemůžete si zobrazit mapu přes celou plochu či prohazovat jednotlivé segmenty, pouze je možné scrollovat standardními informačními položkami jako spotřeba, aktuální hudba atd. Z hlediska vzhledu to ale vypadá pěkně, ne že ne. Kvůli hybridnímu systému E-Tech ale nikde nenajdete otáčkoměr, ten je nahrazen ukazatelem vydávání či přijímání energie, který víceméně reflektuje polohu plynového či brzdového pedálu.

Někde se ten kupé tvar projevit musí

A jak se v Arkaně vlastně sedí? Prostoru je vepředu do všech směrů dostatek a dopředu je hezky vidět. Za řidičem to už tak veselé není, kvůli svažující se střeše není moc vidět dozadu a na pohled šikmo vzad můžete rovnou zapomenout. Tady přijde vhod přítomné monitorování mrtvého úhlu. Kvůli svým větším rozměrům jsem měl ale problém především se sedačkou, která byla pro mě příliš úzká, až jsem měl trochu otlačené vnější strany stehen. Je ale třeba říct, že kombinace látky a umělé kůže je opravdu příjemná a kombinace tmavé barvy a občasného bílého kontrastu dodává šmrnc.

Na zadních sedadlech je situace poměrně odlišná, bohužel v tom horším smyslu. Prostoru na kolena je přinejlepším tak akorát, omezující je ale jiná oblast. Přepravujte buď maximálně průměrné puberťáky, nebo cestující připravte před jízdou o hlavu, pro ni pod svažující střechou už nezbylo místo. Pokud se někdo usadí, může si odložit pitíčko do vnitřní strany sklopitelného středového opěráku a nabíjet z dvou USB-A zásuvek. „Atmošku“ už bohužel ambientní osvětlení neudělá, neboť si je zadních dveře asi nezasloužily.

Rozměry Renaultu Arkana I foto: Renault.cz

Tvar karosérie také ovlivňuje kufr. Díky svému tvaru je delší, přesto do něj ledničku nezavřete. Kromě nadměrných nákladů je ale všechno bez problémů. Koho by zajímala přesná čísla, vše podstatné můžete vidět v přiloženém diagramu. Pokud byste chtěli praktičtější ukázku velikosti zavazadlového prostoru, v galerii je v kufru schovaný Marek Tomíšek a jak můžete vidět, v depresi kvůli tomu na první pohled není. Co ale potěší, je rezerva pod podlážkou, od které se v dnešní době již pomalu ustupuje.

Hybrid nejen tvarem, ale hlavně motorem

Jak jsem již zmínil na začátku, k dispozici jsem měl hybridní verzi E-Tech. Docela bych se chtěl podívat na párty, na které se tento hybridní systém vymyslel, protože si nedovedu představit, že takto komplikovaný systém vymyslel někdo za střízliva. Začíná to spalovacím motorem, konkrétně atmosférickým 1.6 litrový benzínovým čtyřválcem, který se dříve používal samostatně v jiných vozech, než jej zařízly emisními limity. Aby hybrid byl hybridem, máme zde také elektromotor, který umožňuje jak čistě elektrickou jízdu, tak kombinovanou. Energie je ukládána do baterie o kapacitě 1,2 kWh na 230 Voltech buď rekuperací, nebo dobíjením ze spalovacího motoru. Doteď se zdá být vše normální že? Tím to ale ještě nekončí. Zmíněný elektromotor je totiž doplněn ještě jedním, který slouží jako startér, synchronizér převodových stupňů automatické převodovky, pomáhá s přechody mezi prvním elektromotorem a benzínem a ještě k tomu také rekuperuje. A aby toho nebylo málo, převodovka, která to celé pojí dohromady, má jen čtyři stupně a nemá spojku. Celý tento komplet ze sebe vypotí 143 koní. Už chápete tu poznámku o střízlivosti?

Celý systém motorů a převodovky dává řídící jednotce na výběr z 15 kombinací, takže jestli jste si mysleli, že desetistupňová převodovka je už příliš, evidentně není. Kluci a holky z Renaultu ale systém odladili docela dobře, i když má svoje specifika. Pokud vás technika auta nijak nezajímá a prostě chcete jet bez přemýšlení z A do B, ve většině případů vám systém nebude nijak stát v cestě. Občas pojedete na elektřinu, občas ne, můžete klidně následující kapitolku přeskočit. Pokud vás ale zajímá, jak to funguje, pokusím se to popsat.

Jak že to funguje?

Když nastartujete studené auto, spalovací motor naskočí vždy za účelem co nejrychlejšího ohřátí. Zvláštností systému E-Tech je, že rozjezdy jsou vždy jen s pomocí elektromotoru, „benzíňák“ do toho nikdy nezasahuje. Modří už možná vědí, že to je trochu v rozporu s co nejrychlejším ohřátím. Má to ale jednoduché řešení, motor totiž může běžet sám o sobě a jen dobíjet baterii, přičemž elektromotor uvede auto do pohybu. Jakmile je dosažena optimální provozní teplota, systém si už vybírá ze zmíněných 15 kombinací podle aktuálních provozních podmínek. Někdy se jede čistě na elektřinu, někdy jen na benzín, někdy kombinovaně.

Teorie a praxe

A jak že to funguje na reálných silnicích? Ve městě se pár elektrických kilometrů ujede, musíte se ale krotit s rychlostí. Za předpokladu zahřátého motoru a nabité baterie se při zrychlování na GPS padesátku do tachometrových cca 40 km/h jede na elektřinu, poté na zbylých patnáct naskočí „jedna šestka“. Aby neběžela jen dvě vteřiny, nacpe pár Wh do baterky a pak se umlčí. Po opuštění obce se opět nahodí a po většinu času už nezhasne, neboť při vyšších rychlostech už elektřina nestačí. Tam se také projevuje nedostatek E-Tech systému, předjíždění při okreskových rychlostech není úplně plynulé. Během dojíždění pomalejšího auta se motor vypne, při opětovném požadavku na zrychlení se tak musí opět nastartovat a převodovka ještě potřebuje vybrat správný převodový stupeň. Elektromotor vás sice postrčí hned, sám toho ale moc nesvede, působí to jako podtočený turbomotor. No a když se celý systém konečně rozmyslí, co má dělat, celkový zátah také není nic extra. Celé to prostě nějakou chvíli zabere, je nutné s tím v takových situacích počítat. Zhasnutí motoru také probíhá při zpomalení před zatáčkou či vjezdem do obce, kdy si ševelí hezky potichu. Trochu zbytečný extrém je vypnutí motoru při deceleraci na dálnici, kdy se při sebemenším dotknutí plynového pedálu musí opět nahodit. Úspora paliva je tak naprosto minimální, spíše možná negativní.

Když jsem už nakousnul zpomalování, z toho mi zůstával rozum stát. Rekuperace je skoro tak silná jako v některých elektromobilech, třeba Opel Mokka e zpomalovala možná jen o malinko více. Ta má ale 50 kWh baterii, Arkana jen 1,2! Nechápu, jak může akceptovat tak velké dobíjecí výkony. S trochou předvídání je tak možné na režim B jezdit bez dotknutí brzdového pedálu. Bohužel do zastavení to nepůjde, tehdy se už bez kotoučů neobejdete. Je také nutné myslet na malou kapacitu akumulátoru, moc energie se do ní nevejde. Když tedy očekáváte delší či prudší sjezd, je vhodné baterii předtím co nejvíce vybít. Jak? Režimem EV, který se aktivuje klávesou na středové konzoli. Renault systém bohužel ale nastavil tak, že pod polovinu kapacity vás téměř nepustí. Pokud byste stále jeli z kopce a baterie by již byla naplněna k prasknutí, nastartuje se spalovací motor a pokusí se imitovat brzdění rekuperací. Na displeji před řidičem dokonce stále ukazuje určitou míru rekuperace, i když reálně to tak není.

Benzínový motor 1,6 s elektromotory I foto: Renaultgroup.com

Jak se hybridní technika podepíše na spotřebě?

V tom mi udělal jasno můj měřící okruh spotřeby (přehled všech mnou testovaných aut zde). Podmínky byly již zimní, teplota na bodu mrazu s lehce hustším provozem. Hybridní technika se ve dobrém světle ukázala na prvních dvou částech okresek a města, kdy se spotřeba zastavila na parádních 4,6 l/100 km. Tam se naplno ukázala silná rekuperace, díky které nepřišlo žádné brzdění nazmar. Jak už ale u hybridů bývá zvykem, jejich Achillova pata jsou dálnice a tady to není jiné. Tam totiž elektro část tvoří v podstatě přebytečnou zátěž a jede se jen na benzín. Nezapomeňte, že v Arkaně je atmosférická 1,6, která není ideální motor pro lítání po dálnicích s takto velkým autem. Výsledkem tak jest spotřeba, která ve 130 km/h GPS letí klidně k sedmi litrům. Nakonec se hodnota zastavila na 5,3 l/100 km. Co z toho vyplývá? Pokud se na dálnice moc často nepodíváte, E-Tech je skvělá volba, v opačném případě bych šel raději do 1,3 turbo benzínu

Příjemný společník, který se nebojí ozvat

Celkově je jízda příjemná, podvozek je dobře odhlučněný a i na 18′ kolech z vás nevymlátí duši. Vyšší karoserie je ale znát v zatáčkách, kde se nijak nežinýruje a prostě se nakloní. A když se to s rychlostí už přežene, prostě se v nedotáčivém smyku odklouže dopředu. Není to nijak nebezpečné, ale sporťák to rozhodně není. Na druhou stranu, pokud někdo něco takového čeká od auta jako je Arkana, měl by se nad sebou zamyslet. I sváteční řidič se ale dříve či později seznámí se celkovým zvukovým projevem, který je její asi nejslabší stránka. Když si to bzučíte na elektřinu, je v interiéru docela dost slyšet klimatizace a po sešlápnutí plynu se zase rozeřve benzínový motor, který netiší žádné turbo. Přechody z jednoho na druhý pohon jsou tak opravdu výrazné a vůbec nesedí k relaxačnímu charakteru zbytku auta. Aby toho nebylo málo, při dálničních rychlostech se zase začne ozývat docela výrazný aerodynamický hluk.

Renault Arkana E-Tech I foto: Jan Tarant

Pár slov na závěr

Po týdnu stráveném s tímto francouzským švihákem jsem neměl jasno, na koho jej Renault vlastně cílí. Na délku má víc než nově představený Austral, ale je méně praktický. E-Tech pohon je zajímavý, ale na dálnice se nehodí. Světlá výška pomůže možná tak u obrubníku, protože to není a nemůže být čtyřkolka. Na silnicích ale potkávám Arkan docela dost, takže si své zákazníky evidentně najdou. Velký podíl na tom určitě má celkový design, který je přinejmenším zajímavý, a i když se to mnozí snaží vymluvit, výběr auta je přeci je jenom velmi emoční záležitost.

 

3 věci, které mi rozhodně chybět nebudou

  1. Tlačící středový tunel
  2. Nemožnost mít automatické zapínání potkávacích světel a manuální dálkové
  3. Indikovaný dojezd, který po 100 km skáče na nulu

3 věci, které mi už teď chybí

  1. Piano tlačítka v interiéru
  2. Silná rekuperace umožňující jízdu téměř jedním pedálem
  3. Ovladače klimatizace

Koncern Stellantis nabízí mnoho variací modelů se stejným technickým základem a jednu z jejich příchutí jsem dostal na týdenní test jako Opel Mokka. Nebyla to ale obyčejná Mokka, byla elektrická! Jak se mi s ní žilo?

Sportovně elegantní

Testovaný Opel Mokka-e byl ve výbavovém stupni GS Line, což znamená jediné: sportovní vzhled snoubený s elegancí základního designu. Základní bílá barva je kombinována s černou střechou a kapotou (za příplatek), na které navazuje výrazný designový prvek nových Opelů, takzvaný vizor. Ten tvoří hranatá světla s LED podpisem ve tvaru písmene L a černý pás mezi nimi. Celé to doplňuje červená barva v linii střechy a na příplatkových 18palcových kolech. Mně osobně se základní design Mokky velice líbí, i když bych asi nesáhl po červených doplňcích a nahradil je černou, což je za příplatek možné.

Osobně velice oceňuji, že se Opel nesnaží jakkoli imitovat koncovky výfuku, což je takový dnešní nešťastný trend, který se některé automobilky snaží přenášet i na poli elektromobility. Záď je tak designově velmi čistá a hezky se na ni kouká. Na bílé barvě ve sportovní verzi hezky kontrastuje černé logo i nápis Mokka e. Což mě přivádí k vlastnosti, které mají elektrické vozy koncernu Stellantis, ale Mokka především. Od verze s benzínovým motorem se zvenčí liší pouze malým písmenem „e“ na pátých dveřích a absencí dvojité koncovky výfuku, kromě fanoušků elektromobilů tak nemá nikdo šanci poznat, že vůz pohání elektřina. Tedy, samozřejmě, než se rozjede. To může být velké plus pro někoho, kdo nechce nijak vykřikovat do světa svoji zálibu v elektronech.

Interiér Opel Moka e – foto: Jan Tarant

Interiérem Opel Mokka-e nijak nevybočuje

Když se posadíme na místo řidiče, kromě další porce červené a černé nás Mokka uvítá hezky rozvrženým interiérem. Před námi je dobře padnoucí volant s klasickými tlačítky (díky bohu) na ovládání tempomatu s omezovačem rychlosti a základních funkcí audia. Trochu ovšem zamrzí velká plocha piano černého plastu na středové konzoli, která s sebou nese své typické nevýhody ve formě snadného upatlání a poškrábání. Naopak potěší samostatné pole tlačítek a otočných knoflíků pro ovládání tepelného komfortu. Já jsem sice nastavení za celý týden téměř nezměnil, takže i integrace do displeje by mi nevadila.

„Trochu zamrzí velká plocha piano plastu“

Plusové body si určitě Mokka zaslouží také za displej před řidičem, je totiž poměrně hodně konfigurovatelný. Má několik variant podle množství či typu zobrazovaných informací od jediného kruhu s rychlostí, přes detailnější pohledy s aktuálním výkonem, spotřebou apod., až po velkou mapu. Jedině je škoda, že nemůže zobrazovat navigaci z Android Auto, které je k dispozici přes kabel. Ten jsem osobně používal velmi často, neboť integrovaná navigace nemá úplně intuitivní ovládání a bohužel také nespočítá zbývající dojezd v destinaci.

„Opel Mokka-e se nijak nevymyká konvenci“

Lehce zklamaný jsem byl ale ze sedaček. Materiálové kombinace látkového středu a kožených bočnic byla příjemná, absence bederní opěrky již ale nikoli. Jelikož má maličkost měří dva metry, měl jsem občas problém najít si pohodlnou pozici. Z hlediska samotné prostornosti ale není vzhledem ke třídě menších crossoverů nač si stěžovat, pro průměrného člověka je místa vepředu dostatek. Slovo průměrné jsem zvolil záměrně, neboť já se mu velice vymykám. Sedačku jsem měl úplně dole a vzadu, což především při vystupování muselo působit docela komicky. To ale není problém auta, nýbrž přerostlých jedinců. I prostor vzadu se nijak nevymyká konvenci. Jak můžete z fotky vidět, pokud vepředu sedí někdo normální, vzadu je pro menší dospělé místa tak akorát. Za mnou (za řidičem) je prostor tak pro hadrovou panenku, pravděpodobně navíc bez nohou.

Elektromobilní technika posouvá jízdu na novou úroveň

Zpočátku se musím přiznat, že vozy z kategorií SUV či crossoverů nejsem úplně nadšený. Nemám je rád, neboť na silnici bych měl rozhled, i kdybych kalhotami leštil asfalt, a jednodušší nastupování ještě v mém věku naštěstí tolik nepotřebuji. Naopak horší jízdní vlastnosti a spotřebu pocítím okamžitě. O spotřebě si povíme později, ale předešlé negativní zkušenosti s ovladatelností vyšších aut mi Mokka e rozbila jak Kobra 11 svá služební auta.

Když při přetvoření „fosilní“ varianty na elektrickou inženýři Opelu umístili do podlahy baterii o kapacitě 50 kWh, krásně tím snížili těžiště. Mokka se tak v zatáčkách chová jako klasický nízký hatchback, což je u tohoto typu karoserie paráda. Při svižnějším tempu, ke kterému „éčko“ svým chováním až vybízí, se tak auto tolik nenaklání a necítíte se jak opilec na štaflích. No a když se to s rychlostí přežene, dá to najevo nedotáčivostí, kterou je možné jednoduše napravit ubráním plynu. Volant vás o ní sice informovat nebude, díky tichému elektromotoru o jejím nástupu ale uslyšíte. Navíc i s obutými 18 palcovými koly velmi dobře odfiltruje ostřejší nerovnosti, což se na českých tankodromech velice hodí.

Opel Mokka e I foto: Jan Tarant

Podvozku sekunduje na přední nápravě umístěný elektromotor o výkonu 100 kW (136 koní) a točivého momentu 260 N.m, který je i s baterií známý z ostatních vozů v koncernu Stellantis. Někdo by mohl namítnout, že na hmotnost téměř 1600 kg to není nic extra, ten někdo by ale asi nevěděl, že není kůň jako kůň. Ten elektrický kůň (a především „krouťák) totiž dokáže s Mokkou pěkně zacvičit. Díky okamžitým reakcím na plyn působí neskutečně svižně a na vlhké silnici se nebojí při výjezdu prohrábnout kola. Jakoukoli divočinu ale rychle zkrotí protiprokluzový systém.

 

Nevyhnutelná otázka: jak daleko Opel Mokka e dojede?

Asi nemá cenu chodit kolem horké kaše. WLTP dojezd je 338 km se spotřebou 13,3 kWh / 100 km, takových hodnot jsem ale nedosáhnul. V průběhu testování již začal podzim ustupovat zimě, což mělo za následek teploty v rozmezí -5 až +5 °C se silnicemi v lehce oslizlém či zasněženém stavu a vším mezi tím. Spotřeba se mi nakonec po celém týdnu zastavila na 20,6 kWh / 100 km. Na mém okruhu pro měření spotřeby s rovnoměrným zapojením dálnice, města a okresek při teplotách jen lehce nad nulou jsem se dostal na hodnotu 20,7 kWh / 100 km. Co to znamená? Při takových podmínkách se dojezd smrskne na necelých 220 km, takže při odhadování dojezdu jsem si prostě vynásobil zbývající procenta dvěma plus bezpečnostní buffer a byl jsem zhruba na reálném dojezdu.

Opel Mokka e I foto: Jan Tarant

Velký vliv na výsledek měly dálniční úseky, za což můžeme poděkovat aerodynamickému profilu podobného stodole. Holt pro krásu se musí trochu trpět. Po 50 km úseku D1 maximální povolenou rychlostí spadla maximální kapacita ze 100 procent a indikovaným dojezdem 302 km na 60 respektive 112. Na měřícím okruhu se do dálnice spotřeba pohybovala okolo 17,5 kWh, což by bylo parádní. Na pomalejších úsecích se navíc projevuje skvělá vlastnost elektromobilů obecně, že se zvyšujícím tempem spotřeba příliš nestoupá.

„Holt pro krásu se musí někdy trpět“

Nabíjecí schopnosti jsou takové nijaké. Maximální dobíjecí výkon na DC nabíječkách je 101 kW, což je v dnešní době spíše podprůměr, i když pro relativně malou baterii to je i tak heroický výkon. Z 10 na 80 procent tak nabíjení potrvá minimálně 26 minut. To zní jako vlastně docela dobře, mějme ale na paměti, že baterie má využitelnou kapacitu jen 45 kWh. Palubní nabíječka pro destinační nabíjení v základu poskytuje nabíjecí výkon 7,4 kW, za příplatek 11 kW. S výkonnější variantou je tak auto nabité do pěti hodin, což je paráda. Jelikož jsem často nabíjel na pouze 50 kW nabíječkách, osvědčilo se mi přijet s velmi vybitým autem, zajít si na rychlý kebab a auto bylo nabité na cca 90 procent. Spojení příjemného s užitečným v praxi. Pro zajímavost za celý týden se mi stalo pouze jednou, že byla obsazená nabíječka, na uvolnění jsem ale čekal maximálně pět minut.

Jaký je Opel Mokka na cestování?

Ve městě a na okreskách naprosto exceluje. Vždy dostupný výkon krásně katapultuje auto vpřed a rekuperace jej zase zbrzdí, aniž by se zbytečně mařila energie ve třecích brzdách. Na dálniční „stotřicítku“ se dostane bez větších problémů a přejíždění na okreskách je také velice jednoduché. Když vezmeme v potaz, že se jedná o poměrně malý crossover, je dynamika velice slušná.

Opel Mokka e I foto: Jan Tarant

To, jak reaguje na pohyb plynového pedálu, záleží na zvoleném jízdním režimu, které jsou celkem tři: Eco, Normal a Sport. Liší se nejen zabarvením budíků před řidičem, ale především právě ochotou zrychlovat. V Eco režimu je odezva velmi vlažná, která by se dala přirovnat k podtočenému dieselu. Normal je ideální pro 95 procent jízd, reakce na pokyn k akceleraci jsou v něm nepatrně vyhlazené pro příjemné rozjezdy. No a ve Sportu se ze sebe snaží elektromotor vydolovat vše, co v něm je. Krční páteř vám zrychlením lámat nebude, ale kvůli řazením nepřerušované akceleraci si musíte dávat pozor na rychlost, která roste velmi rychle.

„Rychlost roste velmi rychle“

Abychom Opel zase úplně nepřechválili, jedna věc mě při jízdě zamrzela. K dispozici jsou dva režimy pro jízdu dopředu. Při zvolení „D“ Mokka po puštění plynu bohužel neplachtí, ale lehce rekuperuje. Ve vyšších rychlostech to působí jako podřazení o cca dva převodové stupně u „nafťáku“. Potom je ještě režim „B“, který maximálně rekuperuje jen při dálničních rychlostech a s klesající rychlostí se snižuje i automatická brzdná síla elektromotoru. I v takových případech je možné si dopomoci brzdovým pedálem, který nejdříve brzdí motorem a až při výraznějším sešlápnutí zapojí všechny čtyři kotoučové brzdy. Navíc Mokka sama nezastaví, chová se jako klasický automat. Bohužel tak není možné ani čistě plachtit, což je pro úspornou jízdu nejlepší, ani praktikovat velmi příjemné jednopedálové řízení.

Opel Mokka e po koupeli I foto: Jan Tarant

Co říci na závěr?

Opel Mokka e je velice příjemné auto. Nestrhává na sebe pozornost, ale není usedlá, nýbrž zajímavá. To je kombinace, kterou se může pyšnit málokteré auto bez ohledu na druh pohonu. Ten má svoje mouchy, jejich závažnost je ale pro každého velice individuální. Pokud uživatel má možnost pomalého dobíjení, je Mokka velice příjemný společník.

3 věci, které mi rozhodně chybět nebudou

  1. Nutnost dlouhého držení startovacího tlačítka
  2. Tlačítko pro otevření kufru až na nárazníku
  3. Kroky nastavení teploty klimatizace po celých stupních

3 věci, které mi už teď chybí

  1. Pohled přes vysokou černou kapotu s prolisem, který skvěle pomáhá umístit auto na samotný okraj jízdního pruhu
  2. Odemykání a zamykání auta při přiblížení či oddálení
  3. Uhlazenost pohonné jednotky

TEST: Peugeot 508 PSE, ostrý hybrid, lev v rouše beránčím

Pamatujete si milí čtenáři na Francouzské komedie Taxi, Taxi? A vybavíte si, čím hlavní hrdina Daniel jezdí? Ano automobilem značky Peugeot, konkrétně model 406. Kdyby se natáčelo volné pokračování v dnešní době tak si myslím, že model 508 PSE by byl jasnou volbou. Pojďme se na něj více podívat. 

Peugeot 508 PSE není obyčejný Peugeot.

Jak je jistě poznat z názvu, tak všichni asi víme, z jakého modelu tato „zajímavější“ varianta vychází A víte, co znamená zkratka PSE? Ne? Tak je to Peugeot Sport Engineered. Toto provedení přidává navíc zajímavé věci. Ale začněme designem. Oproti klasické verzi je zde „pár“ rozdílů. Hned na první pohled vidíme pár doplňků v zelenožluté barvě. To ale není jediný rozdíl. Jistě si povšimnete aerodynamických „křidélek. Ty najdete na obou prazích a na náraznících. Jistě si povšimnete i černé masky chladiče.

Peugeot 508 PSE
(foto Kamil Beneš www.bdrones.eu)

Celkově vůz působí takový nižší oproti „běžné“ verzi modelu 508. A víte proč? Protože Peugeot 508 PSE má jiný rozchod kol.
A od kol a boku se posuňme k zadní partii. Na víku zavazadelníku vidíme menší křidélko. A vespod mohutný difuzor a dvě koncovky výfuků.

Peugeot 508 PSE
(foto Jan Švandrlík)

Najdeme změny uvnitř vozu Peugeot 508 PSE?

Rozhodně musím pochválit sedačky, v těch se sedí „jedna báseň“ a jsou masážní, takže si člověk jízdu opravdu užívá. Jinak krom jiného čalounění a žlutozeleného prošívání je to klasický Peugeot. Volant je již klasický, takový jaký ho známe z modelů Peugeot. Čili takový „šišatý“. Celkově je interiér velmi dobře zpracovaný. Použité materiály dobré.

Peugeot 508 PSE – interiér
(foto Jan Švandrlík)

A co místo vzadu? Díky svažující se zádi, je místo nad hlavou „tak tak“ o čemž by mohl šéfredaktor Marek vyprávět. Ale vešel se. Pokud by se jednalo o provedení kombi, tento problém by nebyl. Zase by ale Peugeot 508 PSE nebyl podle mě tak krásný.

Peugeot 508 PSE – místo na zadních sedadlech
(foto Jan Švandrlík)

A kufr? Opět použijeme figuranta Marka. Není vůbec malý, díky tomu, že se záď otevírá celá je kufr velmi dobře přístupný.

Peugeot 508 PSE – zavazadlový prostor
(foto Jan Švandrlík)

Jak Peugeot 508 PSE jezdí?

Peugeot 508 PSE je hybrid. Tedy přesněji plug-in hybrid. A pozor díky tomu je to nejvýkonnější Peugeot. Pod kapotou se ukrývá motor, který má čtyři válce a objem 1,6 litru. Ten poskytuje výkon 147 kW a točivým momentem 300 Nm. To samo o sobě není nic moc. Ale nesmíme zapomenout na elektro motory.  Ano, není to chyba elektro motory jsou dva. Jeden má výkon 81 kW a krouťák 320 Nm. Ten se nachází v tělese převodovky. Druhý je u zadní nápravy a má výkon 83 kW a kroutící moment 166 Nm. Peugeot 508 PSE má díky tomuto pohon na všechna čtyři kola, protože každý elektromotor si pohání svou nápravu. Celkový výkon je tedy až 265 kW a kroutící moment až 520 Nm. T,4o jsou už zajímavější čísla co?

Peugeot 508 PSE – motor 1,6 litru
(foto Jan Švandrlík)

A co baterie a její nabíjení?

Ano Peugeot 508 PSE si sebou vozí i baterku. Její celková kapacita je 13,2 kWh. Využít ale můžete jen 11,5 kWh. A jak jí nabíjet? Jasně, nejlehčí by bylo dobíjet vůz přes noc doma. A to například přes příplatkovou nabíječku s výkonem 7,4 kW. Takže počítejte za necelou hodinu a půl. I když, no spíše dvě hodiny nabíjení. A za tuto dobu dostanete „jen pár“ kilometrů. Auto ukazuje dojezd na 100% nějakých 42 kilometrů. Pokud ale nemáte kde nabíjet, je na vašem uvážení. Zdali technologii Peugeotu 508 PSE využijete.

Peugeot 508 PSE – nabíjení
(foto Jan Švandrlík)

Další možností jak auto nabít je hojně využívat jeden z režimů jízdy a to je Sport. Při využívání tohoto režimu dobijete baterii vozu asi nejvíc, ale za cenu zvýšené spotřeby paliva.

Peugeot 508 PSE – nabíjení
(foto Jan Švandrlík)

Pojďme se ale už rozjet.

Peugeot 508 PSE se nejčastěji rozjíždí na elektřinu. Někdy zapojení benzínového motoru pocítíte malým škubnutím. Pokud využíváte klasické režimy je vůz klidný, pohodový a umně skrývá potenciál, který se objeví po změně na Sport. Ale i s normálními režimy si cestu užíváte. Jízda je krásná, plynulá, zrychlení fain. Bojíte se dojezdu? Není potřeba, auto si vše v režimu Hybrid opravdu řeší samo a vy nic nepoznáte.
Ale pak se to stane. Změníte si režim na Sport. A lev, co má Peugeot 508 ve znaku opravdu vycení zuby. Zrychlení vás může i zarazit do sedaček. Málokdo to čeká. Přeci jen, auto působí jinak fakt komfortně, elegantně a pak tohle :).

Co spotřeba?

Jasně, pokud si užíváte režim sport, spotřeba stoupá. Já sám jsem jel i za 8,2 litru. Což při objemu palivové nádrže 42 litrů není úplně hezké.
Ale pokud jedete opravdu úsporně a o tom náš web je, tak jsou hodnoty úplně jinde. Nejmenší spotřebu jsem měl 1,4 litru. A to už je opravdu hezké číslo. Normální jízdou jsem se pohyboval kolem 4 litrů. Tak celkem vyšla i průměrná spotřeba. Jen sakra nevím, proč se mi neuložila fotka s konečnou hodnotou :(.

Cena a dostupnost

V České republice vůz 508 PSE úplně v katalogu nenajdete, ale není problém zařídit přímo od dealera dovoz. Pokud bude výrobní kapacita. A cena?  Cena varianty 508 PSE je 1 700 000 korun.

Co poznamenat závěrem?

Peugeot 508 PSE určitě nebude tuctový vůz, který uvidíte na každém rohu. Já mohu říct, že jsem byl velmi překvapen. A to tím, jak umí být komfortní i zábavný tento vůz. Nebál bych se v něm klidnou a úspornou jízdou jezdit s rodinou a když bude možnost, tak popustit uzdu vášně a trošku vyprázdnit palivovou nádrž. Oboje zvládne tento vůz velmi dobře.

Peugeot 508 PSE –
(foto Jan Švandrlík)

 

 

 

 

 

Test: Ford Mustang Mach-E GT

Ford Mustang Mach-E ve verzi AWD jsme již testovali. Dnes si něco povíme o verzi GT, která je nejvýše v hierarchii modelu Mustang Mach-E. Je lepší? V čem? Je o tolik jiný? To se dozvíte v našem článku. Který ale nebude jen o automobilu, ale i o akci, na kterou jsme dostali od zastoupení firmy Ford pozvání.

V designu vozu Ford Mustang Mach-E GT najdeme rozdíly. Ford Mustang Mach E poprvé spatříme tehdy, když si do něj sedáme a vydáváme se vstříc hotelu v Beskydech. Po cestě bude čas si ho více prohlédnout a seznámit se s ním. Prozatím si sedám na místo spolujezdce a užívám si jízdu.

Odlišnost vozu Ford Mustang Mach-E GT je patrná na první pohled

V designu vozu Ford Mustang Mach-E GT jsou oproti jiným verzím některé odlišnosti. Jiné je tvarování předního nárazníku. A také unikátní přední maska se vzorem GT. Na nárazníku dále vidíme otvory pro přívod vzduchu k brzdám. O ty se postarala firma Brembo. Nová jsou kola i disky, o speciální pneumatiky se postarala firma Pirelli. Tím přecházíme k dalšímu rozdílu. Model Mach-E GT má lemy blatníků lakované v barvě karoserie a ozdobné nerezové lišty prahů předních dveří v designu GT.

Ford Mustang Mach-E GT je také vybaven panoramatickou střechou, která snese zatížení 65 kilogramů.
Jak poznáte zezadu, že máte co do činění s vozem Ford Mustang Mach-E GT? No podle lehce upraveného zadního nárazníku a loga GT. Decentní, ale hezké změny. K dalším technickým údajům se dostanu v průběhu povídání.

Ford Mustang Mach-E GT
(foto Jan Švandrlík)

Mezitím si dále užívám cestu v pohodlných, ale sportovních sedadlech a povídám si s Martinem Šidlákem. Těsně před letištěm v Moravské Třebové jsme se trochu nabili, abychom si chystaný zážitek užili. A co náš čekalo? Čtvrt míle, čili vyzkoušet si zrychlení a rychlost vozu Ford Mustang Mach-E GT. Každý z nás měl několik pokusů.

K dispozici pro porovnání byly i klasické verze vozu Mustang Mach-E tak, abychom mohli poznat rozdíl. Právě na tomto místě, na letišti jsme mohli využít nový jízdní režim, který právě Mustang Mach-E GT má. Režim Untamed Plus, tento režim se Vám zapne podle GPS pouze na okruzích, či podobných místech.

Ford Mustang Mach-E GT na letišti při jízdě na čtvrt míle
(foto archiv Ford)

Při této příležitosti jsem se s Martinem vystřídal a jeli jsme do Olomouce na chvíli dobíjet a do obchodního centra. Poté už jsme se vydali s malou, velmi luxusní zastávkou na občerstvení na hotel. Každá posádka vozu Ford Mustang Mach-E GT mohla jet, jak chtěla. Trasa a nabíjení bylo na nich, byla jen doporučená.

Večer byla v plánu prezentace a případné otázky na nový vůz. Na místě byli přítomní všichni důležití lidé z Fordu Česká republika. Nebylo to ale jen o tomto.. Další den nás čekala s vozy Mustang Mach-E GT Eco rallye. Na tento podnik nás všechny velmi dobře připravili pánové Michal Žďárský a Jakub Nábělek. Vše bylo velmi dobře vysvětleno tak, abychom si zítřejší jízdu užili. Posádky byly rozlosovány a já se spojil s Pavlem Srpem.

Startujeme s Fordem Mustang Mach-E GT Eco rallye.

Po snídani druhý den jdeme s Pavlem na start. Ještě večer jsem si všechno připravil. Protože pozor! Já budu navigovat. Pár Eco rallye soutěží jsem již absolvoval, ale na pozici řidiče. Tentokrát jsme si měli obě pozice vyzkoušet. Tedy asi bychom se měli u oběda vyměnit. Startujeme jako třetí posádka s modrým vozem Ford Mustang Mach-E GT. Moje nervozita dosahuje vrcholu. Pavel, můj řidič, věděl, že nějaké rychlé školení od svého navigátora (díky musím vyslovit Jakubovi Motlíkovi), mám za sebou. Ale… Pořád jsem byl vždy řidič. Na start první RS (Regularity Stage) jsme dorazili úplně v pohodě.

Startuje se každou celou minutu, a to tak, že si každá posádka toto hlídá sama. A pokud do RS vyjede jindy než v celou minutu, tak si celou dobu veze trestné body. Hned po startu ale nastal problém… Napsal bych jiné slovo, ale do článku se to nehodí. Vše jsem měl připravené, ale zapůjčená technika selhala. Takže první RS totálně ztracená. Pavlovi patří velký dík za moje uklidňování. Řekl jsem mu, ať sleduje posádku před námi, a že tedy nemá počítat s nějakým umístěním. Najednou proti nám jel jiný Ford Mustang Mach-E GT v krásné žluté barvě. To znamená, že taky udělali něco špatně a možná hůř než naše posádka. Dobře, tak poslední možná nebudeme.

Po dojetí první RS jsem začal rychle přepisovat všechny údaje do jiného zařízení. Vyrazili jsme do druhé a dalších RS. Další auta kolem nás dělala sem tam chyby, jak jsme to poznali? Předjížděli nás například i v RS jiným, než určeným průměrem, dojeli jsme je atd.

Ford Mustang Mach-E GT posádky Srp – Švandrlík na startu Eco Rallye
(foto archiv Ford)

A co tedy Ford Mustang Mach-E GT umí?

A zde zase musím vyzdvihnout Ford Mustang Mach-E GT a jeho technické údaje. Jeho 487 koní se hodilo vždy na startu RS tak, abychom rychle dosáhli daného rychlostního průměru a mohli sladit čas. Zrychlení 0-100 km/h má hodnotu 3,8s a nám s Pavlem se to jednou velmi hodilo. Stejně tak, jako opravdu účinné brzdy, o kterých jsem na začátku mluvil. To je tak, když se zapovídáte a přehlédnete odbočku. Takže honem „na brzdy“, otočit se a co nejrychleji (samozřejmě v rámci dopravních předpisů) se „dohnat“. Tady musím ocenit, jak díky adaptivnímu podvozku Ford Mustang Mach-E GT sedí v zatáčkách. Protože Pavel opravdu tu chvílí sakra spěchal.  Ale zpět k rallye.. Naše posádka se blíží k půlce soutěže, k obědové pauze. Vzhledem k dojezdu vozu Ford Mustang Mach-E GT se nemusí nabíjet, a tak se pouze posádky posílí dobrým jídlem.

Ford Mustang Mach-E GT technické údaje
(foto archiv Ford)

Po obědě bez změn v posádce.

Na obědě jsme byli společně s Pavlem překvapeni, jak si vedeme.. Byli jsme čtvrtí! Tak jsme se dohodli, že ho budu navigovat až do cíle. Pavel takovou soutěž jel prvně, má zkušenost jen se setinovou rallye a tam je to jiné. Líbilo se mi, že změnil svůj mindset z: Jedu si to užít. na: Hele, mohla by to být „bedna“! A tím, že se v autě fakt pohodlně sedí, mi nevadilo se „jen vést“. Ale už fakt vím, že navigátor má podle mě opravdu více práce.

Po obědě nás čekaly ještě čtyři kratší RS a tam jsme chtěli tedy zaútočit. Přeci jen, jak Pavel pronesl: „bramborová pozice je ta nejhorší“. A to jsme prostě nechtěli. Nicméně nebudu Vás napínat… Jak to dopadlo? Ha, při vyhlášení jsme brali dokonce druhé místo! Sakra, po všem tom? Překvápko! Musím také zdůraznit, že jsme byli s Pavlem jediná posádka bez penalizace. A také jsme měli nejvíce nul, čili přesné průjezdy tajnými body v trasách jednotlivých RS. Pavle ještě jednou děkuji za uklidnění po první RS a za to, že jsme to zvládli.

A ve spotřebě? Pokud si pamatuji dobře, tak jsme byli druzí, a to Pavel říkal, že to jediné tolik neřešil. Ale věřte mu. 🙂

Posádka Srp – Švandrlík a druhé místo
(foto archiv Ford)

Čeká nás už jen návrat do Prahy.

Další den už nás zase čekal „jen“ přesun směr Praha. Tentokrát jsem se opět vrátil k Martinovi Šidlákovi a sdělovali jsme si dojmy z uplynulé akce. Měli jsme domluveno, že tentokrát on bude řídit více po okresních silnicích a já si užiju dálnici. Cesta probíhala klidně, nabíjeli jsme v čase obědu na Ionity u Jihlavy doslova pár minut a v odpoledních hodinách dojeli do Prahy, kde jsme se s Martinem rozloučili. I tobě patří Martine díky za tvůj čas, trpělivost a příjemnou konverzaci.

Ford Mustang Mach-E nabíjení
(foto Jan Švandrlík)

A jak je to obecně s nabíjením Fordu Mustang Mach-E GT?

U elektrických aut je velmi častým tématem k diskuzi jejich nabíjení. S dojezdem až 490 kilometrů je Ford Mustang Mach-E GT určen i na delší cesty. Jasně, pokud pojedete „kudlu“, dojezd bude menší, ale to máte u klasických vozů také… Pojedete-li rychle, spotřeba stoupne a ujedete také menší vzdálenost. Pokud využíváte maximální možné nabíjení, počítejte, že nabití z 10 % na 80 % bude přibližně za 45 minut. A při využití 150 kW nabíjecí technologie dobijete za deset minut přibližně 99 kilometrů. To jsou myslím fajn čísla.

A když jsme tak u těch hodnot, jakou jsme měli spotřebu? Nevím, jak se to všem těm, s kterými jsem jezdil, podařilo, ale stále jsme se pohybovali kolem hodnoty 24 kWh/100Km, což není špatné.

Ford Mustang Mach-E GT celková spotřeba a vzdálenost
(foto Jan Švandrlík)

Nebude nabíjení drahé?

Vše je to o úhlu pohledu. Samozřejmě nejlevněji vždy vyjde nabíjení doma, když máte tu možnost. Pokud ale budete využívat služby rychlého a ultrarychlého nabíjení, dostanete od Fordu při nákupu vozu Mustang Mach-E GT dvě „magické kartičky“. Jedna je Nabíjecí karta Ford – lokální nabídka; 600 Kč pro fyzické osoby a má v sobě výhodnější ceny za kWh než pro neregistrované uživatele u veřejných stanic (lze používat u ČEZ, E.ON, PRE, Ionity)

Druhá možnost, spíše pro cesty do zahraničí, kde se nemusí řešit registrace uživatele, je BlueOval Charge Network – zdarma na 1 rok po aktivaci k sítím Ionity – spolu s výhodným tarifem 9 Kč za kWh – po uplynutí roku stojí předplatné 4 300 Kč, dále přístup pro celou síť BlueOval Charge Network  na 1 rok, u ostatních poskytovatelů je cena vyšší, předplatné po uplynutí 1 roku stojí 75 Kč.

Je Ford Mustang Mach-E GT o tolik jiný, než běžná verze?

Ano, je, ale spousty věcí na první pohled nevidíte. O to více to oceníte při běžném užívání. Tím neříkám, že běžný Ford Mustang Mach-E je špatné auto. Naopak. Představte si rodinný vůz se jménem Mustang. Pořád je to vůz kategorie SUV, kam naložíte rodinu a zavazadla na výlet. A co tedy přidává verze GT? Větší chuť si hrát, lepší dynamiku. Opět ale musím říci, i klasická verze je dostatečně rychlá, dostatečně komfortní. U Mustangu Mach-E GT je znát jiný podvozek a trošku jiné nastavení. Doporučuji (ale opravdu na místě k tomu určeném) vyzkoušet i ten nový režim Untamed Plus. To zážitek z jízdy ještě umocní.

To ale není vše… Spousta z nás chce při cestě využívat i jiné věci. Ford Mustang Mach-E GT má úžasný zvuk uvnitř kabiny Díky spolupráci s B&O (Bang & Olufsen). Ve voze tak budete mít 10 reproduktorů s výkonem 560 W. Dále doporučuji zaměřit se na velký 15,6″ displej infotainmentu, kde najdete vše, co k ovládání vozu Ford Mustang Mach-E GT potřebujete.

Ford Mustang Mach-E GT srovnání s klasickou verzí Ford Mustang Mach-E
(foto archiv Ford)

Jak uzavřít kapitolu s vozem Ford Mustang Mach-E GT?

Pokud jste jeden z těch, kdo uvažuje o pořízení elektrického vozu, určitě doporučím vyzkoušení tohoto vozu. Chápu, že zatím není elektromobil pro každého, ale pro ty, kteří elektrický vůz využijí, je právě tento vůz příjemný, praktický a díky jménu Mustang nabíráte pocitu, že sedíte v opravdu parádním SUV. Za sebe mohu říct, že jsem s tímto autem zažil opravdu mnoho zábavy a radostných okamžiků. No, fotky přece mluví za vše.

Ford Mustang Mach-E GT
(foto Jan Švandrlík)

 

 

 

 

 

TEST: MG ZS 1.0 TGI 82 kW

Značka MG se pomalu etabluje na našem trhu a nabízí zde kromě modelu EHS i model ZS. S hybridním modelem EHS jsme absolvovali letošní závod Bohemia Eco Energy Regularity. Dnes se budeme věnovat druhému modelu. Na test máme vůz MG ZS. MG ZS je model, který můžeme zařadit do stále oblíbenější kategorie crossoverů. 

MG ZS vypadá dražší, než ve skutečnosti je.

Design vozu MG ZS a jeho oblíbenost je vždy subjektivní, mně se líbí. Přední části dominuje chladič s logem značky MG, který je vkusně rozdělen na dvě části. Přední světla působí dynamickým dojmem, díky tomu. že přesahují do boku vozu a jsou tenká. Ve spodní části jsou ještě světla denního svícení a elegantní dvoubarevné provedení ochranných plastů.

Při pohledu z boku vynikne vysoká silueta vozu a také jeho kompletní oplastování, které při jízdě mimo zpevněné komunikace velmi oceníte. Díky světlé výšce a celkové výšce vozu se z něj příjemně nastupuje a vystupuje, což například moji rodiče velmi ocenili. Ocením také ochranné lišty opět ve stříbrné barvě. Zadní partii  dominují zadní světla, která opět zasahují jemně do boku vozu, uprostřed velké logo MG, které slouží i k otevření celkem velkého zavazadlového prostoru. Spodní část je designově krásná, opět díky dvěma barvám oplastování. Působí to velmi elegantně. Na střeše jsou střešní ližiny opět ve stříbrné barvě.

Musím opět subjektivně říci, že provedení v oranžové barvě společně s černou a stříbrnou barvou mi přijde u vozu MG ZS elegantní a jak jsem psal v nadpisu, přijde mi dražší, než je.

MG ZS
(foto Jan Švandrlík)

Co čekat od MG ZS uvnitř?

Než se podíváme na to, jaký je vůz MG ZS uvnitř, tak musím znovu upozornit, že se jedná o kategorii levnějších vozů. A to neberte jako nějaké hanění, ba naopak. Já věřím, že si své kupce najde. A to přesně i proto, jaký má interiér. Pojďme se podívat podrobněji. Sedadla jsou pohodlná a pozor, textilní i s koženými částmi, jako v mnohem dražších vozech. Sedadlo řidiče je navíc elektricky seřiditelné. Po usazení se rozhlédneme dál. Před řidičem je příjemný volant, ve spodní části zkosený. Za volantem je přehledný virtuální kokpit, je na něj dobře vidět. Mezi řidičem a spolujezdcem je 10,1″ velký displej infotainmentu, který reaguje svižně a umí nastavit dost věcí. Pod displejem je pár tlačítek, takže ne vše přes dotykový displej ovládáte a mě osobně se líbí kombinace fyzických tlačítek a displeje.  Dále vespod vidíme možnost připojení telefonu kabelem abyste mohli využít i váš telefon. Vedle připojení kabelem je klasická možnost dobíjet si přes 12V konektor. U řadicí páky manuální převodovky jsou tlačítka různých asistentů, například asistent rozjezdu do kopce. Dále máme v tunelu mezi řidičem a spolujezdcem klasickou ruční brzdu a držáky nápojů. Před spolujezdcem je velmi prostorná schránka.

MG Interiér
(foto Jan Švandrlík)

Celkově musím opravdu ocenit materiály v kabině a jejich zpracování. Imitace karbonu je zajímavá a působí v daném segmentu elegantně. A místo na zadních sedadlech? Je, a to ve všech směrech, tím, že je to vysoký vůz, kterému se tolik nesvažuje záď, netrpím ani nad hlavou. A pokud hlavu zvednu tak vidím co? Vidím nebe nad sebou, neboť MG ZS má panoramatickou střechu.

MG ZS místo na zadních sedadlech
(foto Jan Švandrlík)

Dveře, jak přední tak zadní se otevírají ve velkém úhlu, a nástup není problém. A zavazadlový prostor? Využil jsem opět figurantky a jistě sami uznáte, že je velký, objem má 448 litrů, něco do něj tedy opravdu naložíte.

MG ZS zavazadlový prostor
(foto Jan Švandrlík)

Jak jezdí základní ZS s litrovým tříválcem 1.0 TGI 82 kW?

MG ZS motorový prostor
(foto Jan Švandrlík)

Pod přední kapotou najdeme v našem případě motor o objemu jeden litr, tedy obligátních 999 ccm3. Počet válců? Dnes už nepřekvapí, že tři. A jaký v sobě ukrývá výkon? 82 kW při 5 200 ot./min.  A jak jsem psal, vůz MG ZS je vybaven manuální převodovkou s počtem stupňů šest. Šestistupňový manuál vozu ZS opravdu sedí. Řazení je fajn. Jen mně osobně nevyhovovalo nastavení spojkového pedálu, strašně dlouho jsem nemohl najít ten moment, kdy „zabírá“. Ale to asi byl jen můj problém. Pár chvilek mi to trvalo a jednou mi auto i „chcíplo“. No co, nikdo není dokonalý. Ale jsme web o úsporné jízdě a spotřebě, takže za kolik MG ZS jezdí?

Jak zrekapitulovat MG ZS?

V této cenové relaci je MG ZS téměř bezkonkurenční, tedy alespoň podle mě. Jasně, například spojkový pedál, jak jsem psal, mi úplně nesedl. Je to nenáročné auto, které konkuruje třeba automobilům ze země Drákuly. A ty si myslím, že MG strčí do kapsy. Výbavou, zpracováním a cenou. Proč píšu i cenou? Neboť MG ZS začíná na 424 940 Kč. Testovaný model stál 494 940 Kč. Ale to je pořád velmi dobrá cena za takto vybavený vůz. Hledáte-li vůz v této cenové relaci, určitě běžte vyzkoušet.

MG ZS
(foto Jan Švandrlík)

 

 

TEST: Volkswagen Golf 1.5 TSI – skutečná spotřeba

Volkswagen má v nabídce modelu Golf kromě častěji používaného motoru 1.5 TSI 110 kW i úspornější verzi o výkonu 96 kW. Jaká je skutečná spotřeba vozu Volkswagen Golf 1.5 TSI Variant? Hlavně na to jsem se podíval v tomto testu.

Volkswagen Golf 1.5 TSI 96 kW: jaká je jeho skutečná spotřeba?

Když přišel motor 1.5 TSI, testoval jsem jej pod kapotou Volkswagenu Golf minulé generace v kombinaci s automatickou převodovkou DSG. Byl to Volkswagen Golf 1.5 TSI 110 kW, tedy s variantou motoru 1.5 TSI, kterou používají různé automobilky napříč koncernem Volkswagen. Pod kapotou nového Golfu ale můžete mít i jeho úspornější verzi s mírně sníženým výkonem. Jaká je skutečná spotřeba vozu Volkswagen Golf 1.5 TSI 96 kW s manuálním šestikvaltem a karoserií Variant?

Osmá generace Volkswagenu Golf je příjemné jako Variant i prostorné auto

Nejnovější generace Volkswagenu Golf pokračuje v tom, co od tohoto modelu tak nějak očekáváme. Nabídne solidní jízdní vlastnosti a zároveň nezklame komfortem. Kombík s označením Variant pak nabídne o dostatek prostoru. Podrobněji jsem to popsal v prvních jízdních dojmech z plug-in hybridu Volkswagen Golf eHybrid. Teď se ale podívám hlavně na spotřebu a to u jedné z úspornějších benzínových motorizací, tedy 1.5 TSI 96 kW. Ta by teoreticky podle cyklu WLTP měla mít spotřebu 5,6 l/100 km.

Před začátkem testu spotřeby Volkswagenu Golf 1.5 TSI jsem zkusil pokus, kterému říkám „úsporná výzva Zličín – Beroun“ (foto: Marek Tomíšek)

Hodnoty spotřeby mimo město jsou velmi příjemným překvapením

Volkswagen Golf 1.5 TSI Variant, spotřeba v různých režimech

Na začátku testu tankuji plnou nádrž a nuluji palubní počítač. Následuje test na 60kilometrovém kombinovaném okruhu, který obsahuje město, okresky i dálnice a to rozložení přibližně po třetinách. Na konci okruhu ukazuje palubní počítač spotřebu krásných 4,9 l/100 km. Dále přichází na řadu městský provoz, ve kterém si toto auto vede nejhůře ze všech disciplín, protože spotřeba vychází na téměř 7 l/100 km. Je ale vidět, že dlouhé trasy s jízdou ustálenou rychlostí mu naopak vyhovují. Tam často využívá vypínání dvou válců a hodnoty spotřeby jsou velmi příjemným překvapením. Při maximální povolené rychlosti mimo město je to necelých 3,6 l/100 km, na rychlostní silnici stoupne spotřeba na 4,4 l/100 km a ani na dálnici nepřesáhne 5,6 l/100 km, což je oficiální hodnota spotřeby.

Skutečná spotřeba vozu Volkswagen Golf 1.5 TSI Variant

Za celý test jsem s tímto autem ujel méně, než je v mých testech spotřeby běžné. Bylo to pouhých 134 kilometrů, během nichž jsem vystřídal všechny výše zmíněné druhy provozu. Je tedy jasné, že průměrnou spotřebu zvedala hlavně jízda po městě. Za celý test ukázal palubní počítač 5,6 l/100 km a do nádrže se vešlo 7,7 litrů benzínu. Skutečná spotřeba podle tankování tedy vyšla na 5,75 l/100 km. To považuji za velmi dobrý výsledek a ukazuje to, že rozdíl mezi benzínovými a naftovými motory se snižuje a naftové motory se vyplatí až při opravdu vysokých nájezdech. Na kompletní tabulku naměřených hodnot se můžete podívat níže.

Volkswagen Golf Variant 1.5 TSI 96 kW 6G (7/2022) náklady
spotřeba ve městě (50,6 km) 6,98 l/100 km 3,33 Kč/km
spotřeba mimo město (90 km/h) 3,55 l/100 km 1,69 Kč/km
spotřeba na rychlostní silnici (110 km/h) 4,35 l/100 km 2,07 Kč/km
spotřeba na dálnici (130 km/h) 5,55 l/100 km 2,64 Kč/km
kombinovaný okruh Usporne.info 4,9 l/100 km 2,33 Kč/km
celkem za celý test (134 km) 5,75 l/100 km 2,74 Kč/km
Kombinovaná spotřeba – norma 5,6 l/100 km rozdíl: 2,61%

 

TEST: Volkswagen T-Roc Cabriolet

Léto a automobily s otevřenou střechou jdou tak nějak k sobě. Pojďme tedy v době přicházejícího podzimu zavzpomínat na čas, kdy jsme v redakci měli Volkswagen T-Roc Cabriolet a tento test se pojmul jako souboj mezi mnou a Markem. Proč? Protože při předání vozu v půlce našeho testu se řeklo, jestli dokážu svým stylem jízdy překonat jeho spotřebu.

Volkswagen T-Roc Cabriolet je všude středem pozornosti.

Volkswagen T-Roc Cabriolet, jak název napovídá, vychází z klasického modelu T-Roc, což je krásné malé vozidlo kategorie SUV. Už design klasické verze je povedený, ale  Volkswagen T-Roc Cabriolet přidává prostě něco navíc.  Kamkoli jsem přijel, každý se chtěl podívat, každý si chtěl sednout. Je to jistě i tím, že plátěná střecha přidává tomuto automobilu šmrnc. A co jízda bez střechy? To je teprve požitek. 🙂

Ale teď zpět k tomu, jak auto vlastně vypadá. Máme ho v červené barvě, ke které se velmi hodí černé doplňky. Hned přední část vozu ve mně dokáže vyvolat úsměv. Vkusně protažené přední světlomety, zasahující do boční části, doplňuje maska chladiče. Líbí se mi také vkusně zakomponovaná LED světla pro denní svícení, která jsou ve spodní části předního nárazníku ohraničená právě černým orámováním. Dynamiku vozu Volkswagen T-Roc Cabriolet podtrhuje ještě průduch úplně v nejspodnější části předního nárazníku.

Bok vozu je designově čistý s několika prolisy. Při pohledu z boku vynikne také sklon předního okna. 🙂
Zadní část vozu Volkswagen T-Roc Cabriolet je doplněna o spojler, který opět podtrhuje dynamiku a krásný design. Do víka zavazadlového prostoru zasahují zadní LED světla s tmavými tónovanými kryty.  Ve spodní části zaujme vkusný difuzor s (bohužel) falešnými koncovkami výfuku.
Jelikož se jedná o vůz kategorie SUV, je Volkswagen T-Roc Cabriolet  „oplastován, což je dobré například proti odlétajícím kamínkům.

Volkswagen T-Roc Cabriolet
(foto Jan Švandrlík)

A co interiér vozu Volkswagen T-Roc Cabriolet?

Německá preciznost je již všeobecně známá, a proto kvalita zpracování nepřekvapí. Vše je tam, kde má být. Mě určitě na první pohled zaujal příjemně se držící volant se spodním skosením, na kterém je spousta tlačítek pro ovládání některých funkcí. Řidič se dívá do 10,25″ velkého digitálního přístrojového štítu, který zobrazí vše, co potřebujete k životu. Opět si můžete zobrazení přizpůsobit tak, abyste si jízdu užívali.

Mezi řidičem a spolujezdcem je umístěn displej o velikosti osm palců, na kterém můžete ovládat prakticky vše. Od navigace, po hudbu, telefon… Však to znáte. 🙂 Rychlost a odezva je absolutně v pohodě. Co mě jen trochu štve, (ale to je tak všeobecný problém), že se tyto displeje po chvilce mažou a jsou na nich pak vidět otisky, různé nečistoty. Pod tímto displejem jsou výdechy ventilace a ovládání klimatizace. Ta je dvouzónová. Pod panelem klimatizace je schránka na mobil s bezdrátovým nabíjením. Ale nebojte, pro staromilce, mezi které se někdy sám řadím, jsou samozřejmě přítomny i USB porty. 🙂 Dále zde máme volič automatické převodovky DSG, která má sedm rychlostí.

A co sedadla? Pohodlná, s bočním vedením, které Vás i v zatáčkách, které projedete trochu ostřeji, podrží.
Vůbec téma sedadel a místa je u vozu kategorie Cabrio dost ožehavé téma… Vejdou se do automobilu dva, nebo i čtyři lidé? U vozu Volkswagen T-Roc Cabriolet můžu říct toto – ano, vejdou. Jasně, na zadní sedadla se dostaneme po sklopení a posunutí sedadel předních, ale i díky širokým bočním dveřím to zase tak problematické není a sedí se tam také dobře. Místo na rozdávání tam nebude, ale s tím se u vozu této kategorie počítá, nebo ne?

Volkswagen T-Roc Cabriolet, iteriér
(foto Volkswagen)

A pokud jedete jen ve dvou, můžete si za zadní sedadla rozložit větrný štít, který jsme k dispozici měli také.
Jak je na tom zavazadlový prostor? Je zřejmé, že asi těžko pojedeme s tímto vozem nakupovat do hobby marketu věci pro kutily. Ale vejde se do něj něco? Samozřejmě, že se do Volkswagenu T-Roc Cabriolet něco vejde… Minimálně kužely, které jsme v autě měli. 😀 jak se tam dostaly, to ani já a Marek nevíme. 😀

Volkswagen T-Roc Cabriolet, zavazadlový prostor
(foto Jan Švandrlík)

Co najdeme pod kapotou vozu Volkswagen T-Roc Cabriolet?

Vůz Volkswagen T-Roc Cabriolet pohání nový motor 1.5 TSI evo2 s výkonem 110kW (150k), který je v tomto voze opravdu dostačující pro běžnou, ale i lehce dynamickou jízdu. V čem je motor 1.5. TSI evo2 ve voze Volkswagen T-Roc Cabriolet nový?  Například vylepšenou aktivací a deaktivací válců, když jedete úsporně, což vám v dnešní době může pomoci ušetřit palivo. Také jsou motory TSI evo2 koncipovány pro spalování paliva, které obsahuje složky z obnovitelných zdrojů – i tím je zajištěna perspektiva jejich uplatnění v budoucnosti.
To jste překvapeni, co za novinku má Volkswagen T-Roc Cabriolet pod kapotou, co? 🙂

 

Volkswagen T-Roc Cabriolet, motor 1.5 TSI evo2

A jak dopadl náš redakční souboj?

Tímto se dostáváme k otázce, jak Volkswagen T-Roc Cabriolet jezdí. Jakou hodnotu jsem měl na konci testu. Porazil jsem Marka? Na odpověď si ještě chvilku počkejte. 🙂
Jak už jsem psal na začátku, dostal jsem za cíl udržet se na hodnotě 7,9 litru na sto kilometrů. V době testování vozu Volkswagen T-Roc Cabriolet jsem čerpal ještě dovolenou na jihu Čech, takže v plánu byly cesty na Šumavu, Lipno a okolí. A jak jsem dopadl? No, i s tím, že se chtěla spousta lidí podívat a svést, jsem naštěstí svého velkého učitele a vedoucího celého projektu Úsporně.info porazil. Sice jen o chlup, ale porazil. Moje dlouhodobá spotřeba za část testu byla (chvíle napětí)….. 7,8 litru na sto kilometrů. 🙂

Volkswagen T-Roc Cabriolet, údaj dlouhodobé spotřeby
(foto Jan Švandrlík)

A zde přesně vidíte, že i když jsem displej infotainmentu několikrát čistil, je zase zapatlaný…
Ano, není to bůh ví jaká hodnota. Za sebe mohu říci, že jsem se pohyboval i v nižších číslech, ale to by každý nesměl chtít vidět, jak Volkswagen T-Roc Cabriolet například zrychluje. 😀

Co říci závěrem?

Chtěl bych Volkswagen T-Roc Cabriolet? Ano, chtěl, do své imaginární garáže bych ho určitě zařadil. Je však jasné, že s tímto automobilem neodvezu celou chatu nebo nepřestěhuju byt. Ale k tomu tento Volkswagen určen není. Je to auto, které má image, které má své kouzlo. Všude je středem pozornosti. A na léto prostě ideální, s větrem o závod a otevřenou střechou. Co víc si přát. 🙂
Je něco, co mi na voze Volkswagen T-Roc Cabriolet vadí? Jak už jsem zmiňoval, tak neustále se patlající displej infotainmentu, pak nastupování na zadní sedadla, které nebylo nejjednodušší, ale s tím už člověk u tohoto typu vozu musí počítat. Ani pro mě to nebylo fakt nic hrozného, ale mít další dveře je fajn, ne? Berte to spíš jen jako moji neskromnou zhýčkanost. 😀

Na závěr ještě takový malý dovětek. Za jak dlouho myslíte, že se z vozu s otevřenou střechou stane vůz zavřený? Za krásných 11 vteřin se zatáhne celá elektro-hydraulická střecha. Takže vlastně Volkswagen T-Roc Cabriolet jsou taková dvě auta v jednom. 🙂

Volkswagen T-Roc Cabriolet se zavřenou střechou

 

 

 

 

 

TEST: Cupra Leon Sportstourer – rychlé, stylové kombi. Je i úsporné?

Rychle a stylově, citát z jednoho seriálu se mi vybaví, když před sebou vidím Cupra Leon Sportstourer. Je tomu opravdu tak?

Cupra Leon Sportstourer je vůz kombi, který vychází z klasického modelu Leon a společně s modely Formentor, Ateca a Born, (ten je čistě elektrický), tvoří portfolio značky Cupra. Značka Cupra je již 4 roky samostatnou značkou spadající pod Seat.
Na test jsme měli již model Formentor VZ5 https://www.usporne.info/12935-test-cupra-formentor-vz5/ a nyní máme možnost otestovat další model.

Cupra Leon Sporstourer je velmi zajímavý vůz

Hned u vnějšího designu vidíte, že před vámi nestojí jen obyčejný vůz, který vás s rodinou jen převeze například na víkend na chalupu. Hned zepředu mě na voze Cupra Leon Sportstourer zaujal „nasraný“ výraz. Toho se dosáhne díky protaženým FULL LED světlometům směrem k masce chladiče. Na ní se vyjímá logo Cupra. Další otvor pro přístup vzduchu k motoru je pod místem pro umístění SPZ. Velmi se mi líbí na voze Cupra Leon Sportstourer elegantní provedení šedivé barvy a černých doplňků.
V blatnících si určitě všimnete malých aerodynamických „křidélek“. Ano, u Cupry mysleli na všechny detaily. Na voze Cupra Leon Sportstourer jsou obuta krásná příplatková kola o rozměru 19 palců, (základní rozměr je 18 palců). Z boku vynikne jeho silueta, kdy i přes délku 4 657 mm působí kompaktně. Bok vozu Cupra Leon Sportstourer je doplněn aerodynamickým prvkem u dveří, a to nášlapy, opět v černé barvě. Hezky působí také prolis táhnoucí se od předních světel až téměř ke konci druhých dveří.
A záď? Nad zadním oknem vidíme střešní spoiler. Dále již zmiňované zadní okno, skrze které je vidět velmi dobře, ale více jsem tedy při couvání používal kameru na displeji uvnitř vozu. Ale k vnitřku se dostaneme za chvíli.
Na zádi vozu Cupra Leon Sportstourer nejdou přehlédnout zadní LED světla, která jsou po celé šířce vozu. Kousek pod nimi je znak Cupra, který slouží jako otevírání rozměrného zavazadlového prostoru. Pod ním si ještě můžeme všimnout celého nápisu.
Spodní nárazník je opět v černé barvě společně s difuzorem.
Na designu vidíte, že byl hodně podřízen aerodynamice, ale obsahuje i praktické věci, neboť na střeše, (a to je poslední, na co chci upozornit..) má Cupra Leon Sportstourer elegantně umístěné střešní lišty.

Cupra Leon Sportstourer
(foto Ája Koderová)

Pohodlně se usaďte a rozhlédněte se uvnitř

Píšu pohodlně, a ano, Cupra Leon Sportstourer má velmi pohodlná sedadla, pouze u řidiče elektricky ovládaná, což je zkrátka příjemný bonus. A tím, že motorizace Leonu, kterou testujeme, není ta úplně nejsilnější, jsou sedadla velmi komfortní s dobrým bočním vedením.

V interiéru jsou použity kvalitní materiály, nikde nic nevrže, vše doléhá. Před řidičem je příjemně se držící volant. Ten velmi dobře dává pokyny sportovnímu podvozku, kterým je Cupra Leon Sportstourer vybaven. Na volantu můžete také ovládat vše, od telefonu, hudby, tempomatu.. V interiéru nenajdete kromě startovacího tlačítka a jiných tlačítek u voliče automatické převodovky žádná jiná. Vše se ovládá přes volant nebo displej infotainmentu.
Co mě ještě velmi příjemně potěšilo, že máte možnost si nastavit ve virtuálním kokpitu, co se vám bude zobrazovat v prostoru budíků, respektive uvnitř nich. Může to být například aktuální spotřeba v levém budíku a hodnota přetížení G v budíku pravém. Já totiž většinou využívám nastavení virtuálního kokpitu na klasické budíky.
Vše ostatní, jako je například nastavení jízdních režimů, si můžete sami přizpůsobit přes dvanáctipalcový displej uprostřed vozu. Volbu teploty vozu si řidič a nebo spolujezdec volí přejetím po spodní hraně infotainmentu. Ano, chvíli jsem si na to musel zvyknout, asi jsem konzerva :D.

Při prvním sednutí do auta jsem nejprve hledal startovací tlačítko. Ano, nachází se na středovém tunelu společně s voličem DSG převodovky, která má sedm stupňů. Nad středovým tunelem mezi displejem je výdech ventilace a pod ním schránka, kde jsou dva konektory USB-C a také možnost bezdrátového nabíjení. Samozřejmostí je možnost mít připojený telefon k automobilu bezdrátově buď přes Apple CarPlay nebo Android Auto.
Jelikož máme Cupra Leon Sportstourer, čili combi (a náš národ je národem chalupářů a chatařů), tak jaký pak je zavazadlový prostor? Tak velký, že se tam v klidu vejde naše fotografka Ája 🙂 , ale i tak to číslo musím říct – 620 litrů. Při sklopených zadních sedadlech, které se sklápí v poměru 60/40 je hodnota 1 600 litrů. A to je na odvoz věcí na chatu nebo chalupu. Více než dostatečné, řekl bych.

Co má Cupra Leon Sportstourer pod kapotou?

Při pohledu pod kapotu modelu Cupra Leon Sportstourer uvidíme motor se čtyřmi válci. Objem motoru je 1 984 ccm3 a výkon je 180 kW (245k). Není to hodnota, kdy byste brali při jízdě sebou i asfalt na kolech, ale na naše silnice to bohatě stačí. Rozhodně nebudete brzdou provozu. Tohle auto (tuhle Cupru) si totiž skvěle užijete například na okresních silnicích, kde díky sportovnímu podvozku uvidíte, že auto dobře drží a jezdit s ním je zábava. Samozřejmě, pokud chcete trhat rekordy na okruzích, musíte si zvolit jinou motorizaci. A když jsem říkal, že s modelem Cupra Leon Sportstourer nebudete brzdou, tak zrychlení z nuly na sto kilometrů v hodině je za příjemných 6.7 sekundy. A maximální rychlost se zastaví na hodnotě 250km/h.
Hodnoty na vůz kategorie kombi, myslím, více než zajímavé :).
A tady bych měl jednu výtku… Pokud s Cupra Leon Sportstourer jedete trošku více dynamicky, tak se pak do motoru rozhodně nepodíváte, jak je horký! :D. To jsem zjistil při první snaze ho vyfotit :D…

Cupra Leon Sportstourer
motorový prostor
(foto Jan Švandrlík)

Budete s modelem Cupra Leon Sportstourer  často tankovat?

Nemyslím si. Objem palivové nádrže je 50 litrů.. A spotřeba? Kolik jsem při užívání naměřil? S testem spotřeby mi teda neúmyslně pomohl i můj táta, neboť jsme jeli na návštěvu, a tak jsme si dali malý souboj, kdy táta řídil jednu cestu a já druhou. Jelo se z jižní části Středočeského kraje po silnici D4 až k Praze a po vnějším obchvatu až za Nové Strašecí. A tou samou cestou zpět.. První obrázek ukazuje spotřební hodnotu mého táty, druhý obrázek je hodnota má. 🙂

Samozřejmostí je, že jsem Cupru vzal i na svůj okruh spotřeby, který mi ale lehce upravila uzavírka silnic v okolí Mníšku pod Brdy.

Cupra Leon Sportstourer
spotřeba – zkrácený okruh
(foto Jan Švandrlík)

Jak se s Cupra Leon Sportstourer rozloučit?

Cupra Leon Sportstourer je koncernovým autem, jedním z nejhezčích podle mne. Lidé se za ním otáčeli, když jsem se někde zjevil. Je to krásný automobil, jezdí dobře a se spotřebou, která mě místy překvapila. 🙂 A díky prostoru v zavazadelníku je i praktický. Takové ideální, zábavné, rychlé kombi. Přes týden je vhodné na pohyb, třeba s dětmi do školy a na kroužky, přes víkend na výlet, kdy na okresních silnicích můžete lehce, v rámci předpisů, popustit uzdu své vášně. 🙂 Prostě dynamické, praktické i komfortní kombi. To vše Vám nabídne Cupra Leon Sportstourer.

Cupra Leon Sportstourer
(foto Ája Koderová)

 

Čtyři chlapi se rozhodli jet 500 km do německých technických muzeí a na to je nutné mít pořádné velké auto. V naší rodině je ideální kandidát pro tyto účely Ford Mondeo 2.0 TDCi čtvrté generace s dvoulitrovým dieselem. Jaká byla cesta? To se dozvíte v tomto článku.

O jaký Ford Mondeo se jedná?

Cestu jsme absolvovali s bílým kombi Ford Mondeo 2.0 TDCi čtvrté generace po faceliftu. Pochopitelně to již není nové auto, vyrobeno bylo v roce 2013 a za sebou má již přes 195 tisíc kilometrů. Pod kapotou má dvoulitrový diesel od koncernu PSA ve verzi s výkonem 103 kW, který je spárován se šestistupňovým manuálem. Rovnou umírním všechny, kteří by chtěli použít pořekadlo o autech na „F“. Auto je až na jednu drobnost, o které se zmíním později, vzorně spolehlivé, i když není neustále používán jako dálniční křižník, jak by bylo pro diesel ideální.

Při pohledu na vnějšek byste ani nemuseli říct, že je auto již skoro deset let staré, po otevření dveří svůj věk už ale nezapře. Již jako nový nebyl tento konkrétní Ford Mondeo nabit výbavou, v porovnání s mým Fordem Focus působí jako takové okénko do minulosti. Na dálnici mi pomáhal obyčejný tempomat, navigaci jsem měl puštěnou na telefonu, při couvání mi nepomáhala kamera, jejíž obraz by se ani neměl kde zobrazit atd. Byl jsem tedy pouze já a stroj, plus tedy další tři maličkosti s váhovým průměrem nad 100 kg a zavazadly na víkend.

Ford Mondeo 2.0 TDCi mk4.5 – interiér (foto: Sauto.cz)

Co Mondeo nedává ve výbavě, bohatě kompenzuje v prostoru. Ten je totiž královský. Se svými dvěma metry se můžu krásně rozvalit na předním sedadle a se stejným pohodlím si můžu sednout i za sebe. Celé to doplňuje černá díra, které se běžně říká zavazadlový prostor. V porovnání například se Škodou Superb je možná kromě prostoru na kolena vzadu, který je ale už tak více než dostatečný, všude více místa. Na cestování ve více lidech tedy ideální.

Vzhůru na hranice a ještě dál

Vyrazili jsme v sobotu v půl šesté ráno a ráno to tedy bylo krušné. Jak jsem zmínil, mám Ford Focus s automatem a na řazení jsem si už nějak odvykl. Aby toho nebylo málo, Mondeo bylo zaparkované v lehkém kopci a na hlavní se vjíždělo přes strmý nájezd. Kombinace opětovného používání třetího pedálu, kopce a mého ranního stavu oživlé zombie mi dávala zabrat, ale naštěstí Ford Mondeo 2.0 TDCi má velice čitelné zabírání spojky a jeho nafťák jen tak „nechcípne“.

Nejdříve jsme si to namířili na Břevnov, kde jsme nabrali čtvrtého člena posádky. Na Pražské Jižní spojce má Ford Mondeo 2.0 TDCi dostatek dynamiky na rychlé předjíždění, i když vzhledem ke spící Praze nebylo příliš mnoho výkonu potřeba. Se svými šestnáctipalcovými koly moc krásy neudělá, pro rozmlácené městské silnice je to ale perfektní varianta.

Cesta z Prahy do technického muzea v Sinsheimu (zdroj: Google Maps)

Vyrazili jsme z Prahy směr Rozvadov a vše vypadalo slibně. Provoz byl velice slabý, Fordem Mondeo 2.0 TDCi hezky jel, byla to taková ranní idylka. Když jsme se dostali do kopcovatější části dálnice, byla již nadměrná posádka celkem znát. Ve strmějších úsecích už Ford tolik entuziazmu při zrychlování neprojevoval, ale ne že by byl problém držet si dálniční „stotřicítku“.

Ve stejných místech, ovšem na druhých stranách kopců, jsem si ovšem všiml na počátku zmíněné drobnosti. V táhlejších klesáních klesala teplota chladící kapaliny až k 75 °C. To by mě samo o sobě tolik nevzrušovalo, kdyby se teplota poté dostala zpět na standardní devadesátku. Tam se ale nikdy za celý víkend nedostala, což dle mého názoru měla vliv na celkovou spotřebu a dojezd na jednu nádrž, který se z dříve běžných 1200 kilometrů snížil na tisícovku.

Naložený Ford Mondeo 2.0 TDCi mk4,5 (foto: Jan Tarant)

Díky nižšímu dojezdu jsem počítal s tím, že bude nutné za cestu někdy brát naftu, tak jsem naplánoval zastávku na cestu tam do poslední čerpací stanice v Čechách na starém hraničním přechodu, kde jsem před měsícem a půl tankoval v danou dobu nejlevnější naftu. Při příjezdu nás ale čekalo nepříjemné překvapení v obrovsky nastřelené ceně 48,2 Kč/l, kterou jsem nechtěl z principu akceptovat. Kdyby byla stanice na dálnici, tak neřeknu ani půl slova, protože by se to dalo očekávat, ale kvůli této bylo nutné sjet z dálnice. No nic na dalším nájezdu jsme se opět napojili na dálnici.

Německý přelet vozem Ford Mondeo 2.0 TDCi

Vím, že to je již klišé, ale dálnice po přejezdu do Německa jsou prostě v jiné lize. Jestli je tam tráva zelenější si nejsem jistý, ale lepší kvalita povrchu je prostě znát. Většina je asfaltová, což byl takový balzám na po českých panelech rozkodrcanou duši a i Ford Mondeo 2.0 TDCi si chrochtal blahem. I když se na některých úsecích sníží i v Německu k panelům, i ty jsou mezi sebou propojené tak, že to v řízení není skoro cítit. V tomto kontrastu je stěží pochopitelné, že se po takových dálnicích jezdí zadarmo.

Takovou vysokou úroveň kvality je ale nutné udržovat, což jsme na vlastní kůži poznali kvůli nemalému množství uzavírek. Opět je ale podstatný rozdíl mezi německou a českou variantou. I když je v jednom směru dálnice rozdělena na dva směry po dvou pruzích, je i v tom vnitřním více místa a předjíždění není takový adrenalinový zážitek doprovázený zvuky odpadávajících zrcátek.

Autohof u sjezdu na Satteldorf (foto: Teslarati.com)

Hledání některých takzvaných „Autohofů“, neboli odpočívadel s čerpací stanicí a dalšími zařízeními, také nemusí být tak jednoduché jako pouhé sjetí z dálnice do parkovacího místa. Často jsou pouze na jedné straně dálnice, kam se musíte po výjezdu dostat a jelikož nezřídka kdy zapomenou cestu k Autohofu pořádně označit, podařilo se nám zabloudit třeba k prodejně jeřábů.

Ford Mondeo 2.0 TDCi mk4,5 (foto: Jan Tarant)

Na odpočívadle u Satteldorfu mě zaujaly zdejší nabíjecí stanice, na kterých je názorně vidět náskok Tesly v dobíjecí infrastruktuře. Superchargerů tam bylo šest 150 kW stojanů a čtyři 250 kW, přičemž poskytovatel Allego nabízí jeden 350 kW stojan, jeden 80 kW a dva 50 kW. I když jsme na místní čerpací stanici netankovali, podíval jsem se na cenu nafty, která stála 2,249 Eura za litr. Cestou zpět jsme ještě brali trošek nafty pro cestu do Prahy za totožnou cenu.

Jaká že ta cesta byla?

No byla náročná, co si budeme povídat. Kombinace únavy ze sobotního brzkého vstávání a nedělního chození po muzeu, více než pětihodinové cesty a v podstatě nulové autonomie Fordu Mondeo si po návratu vybrala daň v podobě instantního upadnutí do „kómatu“ po lehnutí do postele. Co ale auto?

Ford Mondeo 2.0 TDCi je na dálnici úsporné auto

Auto si za cestu tam dlouhou 536 km drželo spotřebu na 5,7 l/100 km. Za celý víkend jsme najeli celkem 1062 km a spotřeba nakonec povyskočila až na 5,8 l/100 km. Jak jsem již zmínil, je o něco vyšší než obvykle, ale i tak to na tak velké auto se čtyřmi hromotluky na palubě není špatné. Při jízdě na dálnici je motor hezky utlumený, i když aerodynamický hluk by mohl být potlačen o něco lépe. Přesto je cestování vozem Ford Mondeo 2.0 TDCi čtvrté generace velmi příjemné, někoho navíc může okouzlit ještě jeho relativní mechanická jednoduchost v porovnání s novými vozy.