Archiv štítku: test

Test: Kia Sportage 1,6 T-GDi 110 kW: Parťák se šmrncem

Kategorie SUV je jednoznačně na vzestupu a Kia Sportage tvoří stabilní pilíř korejské automobilky. Na test jsme dostali populární kombinaci benzínového motoru, manuální převodovky a průměrné výbavy. Jaké toto kombo je? Dokáže být i s tímto pohonem Sportage úsporná?

Odvážným štěstí přeje

Pohled na vozy Kia ještě před pár lety vzbuzoval emoce asi jako lavička na autobusovém nádraží, to už ale pár let neplatí. Korejská auta se v poslední době pouštějí do stále divočejších designových kreací a asi nikdo je nemůže nazvat jako nudná. Třeba takový Ceed ještě působí relativně konvenčně, ovšem Sportage je zvenku vše jen ne obyčejná. Kombinace černé masky s chromovým pruhem a modré barvy karoserie auto vizuálně rozšiřuje a tento vjem je jen zvýrazněn uskupením světel až na samotných okrajích. LEDkový pásek denního svícení připomíná škrábanec od meče a všechny ostatní světla jsou nastrkaná úplně do boků. Strany jsou vcelku jednoduché, jen na konkrétním testovaném autě zaujmou pneumatiky s tlustým profilem.

Design je vše jen ne usedlý (foto: Jan Tarant

Vzadu se upět někdo rozmáchnul s pomyslnou čepelí. Obrysová světla také mají ostrou LEDkovou grafiku a podobný tvar mají i stříbrné lišty okolo mlhovek, navazující na linku po celé straně auta. Futuristický design trochu nabourávají halogenové žárovky blinkrů, ale což, alespoň si je můžete sami vyměnit. Jelikož se jedná o SUV, designéři chtěli rádoby drsnou image podpořit oplastováním. Nejvýraznější je právě vzadu, kde je vytažené až na víko kufru. Při pohledu na nenalakované plasty si vzpomenu na Fabii Junior, ale asi jsem jeden z mála. Vyloženě se mi ale nelíbí, že při zavírání manuálního kufru je nejjednodušší jej chytit právě za to plastové obložení. Působilo na mě hodně levně, ale je to o vkusu. Jinak mi design za celý týden docela přirostl k srdci. Jsem rád za každé auto, které je nějak zajímavé a není jen nudná krabice, těžko rozlišitelná od ostatních.

Příjemný interiér se šmrncem

Do interiéru se divoké linie nepřenesly, tam vládne elegance. Oblé linky doplňují hezky zvolené materiálové kombinace, jako celek působí velmi příjemně. Přes celou přední část se táhne světlý designový panel, snažící se imitovat pravděpodobně světlé dřevo. S ním si jej rozhodně nespletete, vůbec ale nepůsobí lacině a nemístně. Od odporných imitací z počátku milénia jsme došli hodně daleko. Musím také Kiu pochválit, neudělali celý vnitřek z lesklého piano plastu. Najdete jej pouze na několika málo místech, kde si nehraje na magnet na upatlané otisky a škrábance.

Sportage nabízí prostorný a příjemný interiér (foto: Jan Tarant

Ovládací prvky na dveřích a volantu jsou stejné jako u ostatních vozů značky Kia, takže vás čeká standardní uspořádání a nic překvapivého. Snad jen tlačítko s hvězdičkou, které kromě ramena volantu najdeme i uprostřed. Tato funkce se mi velmi líbí, je možné si k nim přiřadit jednu z několika předdefinovaných funkcí, takže si můžete práci s autem trochu přizpůsobit svým potřebám.

Celému předku ale jasně dominují dva propojené displeje, uložené v jednom zakřiveném panelu. Na tomto řešení se mi moc líbí jejich zakomponování do interiéru. Obrazovky nijak nevyčnívají, pro svůj účel jsou tak akorát velké a se zbytkem interiéru jsou v designové harmonii. Velmi tomuto pocitu napomáhají vertikální výdechy ventilace, které svým tvarem pomáhají displeje navázat na palubní desku. Vzhled je jedna věc, to podstatnější ovšem je, co umí. Řidičova polovina se bohužel moc nepředvede. Konfigurovatelnosti je pomálu, jako by vzali analogové budíky a přetvořili je do virtuální podoby. S centrálním displejem je situace mnohem lepší. Uživatelské prostředí se drží v příjemných odstínech fialové a celkové zobrazovací schopnosti jsou na velmi solidní úrovni. Odezva je také poměrně dobrá, jen se mi občas stalo, že nezaregistrovala dotyk. Jako každá Kia má v sobě relaxační zvuky přírody, fajn na uvolnění na cestě z práce. Trochu mě zarazila archaicky vyhlížející vestavěná navigace, tvořící silný kontrast k modernímu infotainmentu. Kia zřejmě počítá (a asi správně), že pro cestování stejně budou všichni používat, sic drátové, Android auto. To se krásně roztáhne po celé obrazovce, aplikace není nijak nešikovně ořezaná.

S displeji jsme ale ještě neskončili. Poslední se ještě nachází pod středovými výdechy klimatizace a ukrývá v sobě ovládání médií a teplotního komfortu. V levé části jsou vždy zobrazeny zkratky na odmlžení skel, cirkulaci vzduchu a automatické nastavení, ta pravá už je ale dynamická a mód zobrazení se mění malými ikonkami uprostřed. Těmi se také mění funkce dvou otočných ovladačů po stranách. Buď se s nimi „šteluje“ hlasitost a ladění nebo teploty dvou předních zón. Přijde mi to jako geniální řešení, neboť se vyhýbá nastrkání všech funkcí do menu hlavního displeje, ale zároveň pomáhá dosáhnout elegantního minimalismu. Jen by bylo fajn, kdyby zmíněné přepínací ikony byly o něco větší.

Pod ovladači našly místo USB A a C konektory s 12 V zásuvkou a ještě o něco níže najdeme pár fyzických tlačítek včetně aktivace řízeného sjezdu z kopce. Nemyslím si, že pro sjetí obrubníku, jakožto pravděpodobně největší terénního dobrodružství většiny majitelů, je něco takového potřeba, ale budiž, máte tu možnost. Mezi vcelku nezajímavou řadící pákou a loketní opěrkou se ještě nachází držáky na nápoje. Jeden je tak na kelímek a druhý i na velkou lahev. Doufejte tedy, že spolujezdec moc nepije, ani kapsy ve dveřích to totiž moc nevylepší.

Jeden z důvodů oblíbenosti SUV je údajná dobrá viditelnost ven a pocit vyššího posezu v autě. Dle slov mé drahé ženy se ale necítila o nic výše než v našem Fordu Focus. Řekl bych, že s tím má co dočinění poměrně vysoká palubní deska a absence výškového ovládání. Z prostorového hlediska je ale vepředu vše bez problémů, ani já jsem si nemohl na nic stěžovat. Snad jen bych možná ocenil měkčené vnější hrany středového tunelu, občas mě trochu tlačil do nohy. Látková sedačka byla OK, není to ani pohodlný ušák, ani mučící stolice. Prostě jsem si do ní sedl a víc nad ní nepřemýšlel, což je vlastně docela pozitivní výsledek.

Záď ukrývá objemný zavazadlový prostor (foto: Jan Tarant

Vzadu je místa celkem dost, střední postavy se budou mít fajn a děti se budou mít jak králové, především až najdou USB C nabíjecí konektory v bocích předních sedaček. Zadní pasažéři také ocení držáky na nápoje v loketní opěrce a výdechy klimatizace. Jsou sice odkázáni na milost předního osazenstva, ale lepší než drátem do oka. Zavazadlový prostor má ve verzi s benzínovým motorem bez jakékoli elektrické pomoci 591 litrů, naložení na dovču s rodinou se tak bát nemusíte. Pod podlahu je ještě možné schovat pár drobností a potěší také sklápění zadních sedadel pákami po stranách kufru. Je ale třeba dát si pozor na plynové vzpěry kufru, jsou totiž poměrně tuhé. Zavření chce docela hodně síly, manželka se zavíráním občas trochu zápasila.

Parník se vším všudy

Proč parník? Má to své opodstatnění. Nejdříve začněme motorem. Pod kapotou je benzínová 1.6 T-GDi, čti benzín s turbem, který je spřažen se šestistupňovým manuálem. Tato kombinace ze sebe vytlačí 110 kW (150 koní) a 250 N.m. Když podobné hodnoty zkombinujete třeba s Fordem Focus, dynamika je více než slušná. Sportage je ale o dalších cca 100 kg těžší a se vzduchem se musí prát o něco více. Jeho dynamika je tak akorát na klidnou jízdu, která ovšem svědčí charakteru auta. Na dálnici to je už horší, okolo hranice rychlostního limitu už moc sil nemá a další zrychlení je už docela vlažné. Je také otázka, jaká by byla situace se čtyřmi lidmi a jejich kufry na palubě. Při cestování na okreskách či v obcích je ale vše úplně bez problému. Jak je u poměrně malých turbomotorů zvykem, do dvou tisíc otáček Sportage moc „sport“ není. Nad touto hranicí už ale začne turbo foukat a poté už je pro své zaměření vše v pořádku. Ze sandálů vás to nevyzuje, předjíždět se ale rozhodně nemusíte bát.

Asi největší terén , který Kia Sportage potká (foto: Jan Tarant)

Jak jsem ale již zmínil, autu vyhovuje klid a pohoda, což jen zvýrazňují pořádně tlusté pneumatiky 215/65 R17. Díky nim je Sportage neuvěřitelně pohodlné auto a jen připomíná, o co s nízkoprofilovými pneumatikami přicházíme. Při jízdě po kočičích hlavách s touto kombinací podvozku a gum se do interiéru téměř vůbec nepřenášejí vibrace, díry v silnicích tak nějak přeletíte, koleje jen lehce ucítíte, zkrátka poskytuje úžasné pohodlí. Každá mince má ovšem dvě strany, ta druhá je v tomto případě znatelná houpavost a „žvejkání“ gum při ostřejších změnách směru. Tomu prvnímu se předejít úplně nedá, druhý problém se dá eliminovat klidnou jízdou. Při prudším zatočení si Sportage nejen sedne do tlumičů, ale ještě se stlačí ty vysoké pneumatiky. Není to nebezpečné, i když losí test bych absolvovat nechtěl. Je to jako tichá pošta s dalším mezičlánkem, výsledek je od prvotního signálu trochu profiltrován.

Už je tedy snad jasné, že byste s touto Kiou měli jezdit v klidu. V takovém případě uvnitř panuje klid a mír, motor si běží někde na pozadí, pohoda jazz. Při akceleraci o sobě dá vědět naprosto nezáživným zvukem, v tomto režimu nechcete trávit mnoho času. Ani převodovka příliš entuziasmu nevyvolává. Její dráhy jsou sice relativně přesné, práce s ní mi ale přišla jako míchání zatuhlého pudinku.

Interiér je příjemné místo na trávení času (foto: Jan Tarant)

Během testovacího týdne se snažím používat auta tak, jak byly navrženy, takže si třeba nevypínám start stop systém. Se zahřátým motorem je jeho nastartování téměř nepostřehnutelné, opakovaně jsem jej ale neslyšel, protože se při zařazení jedničky prostě nezapnul. To může být na křižovatkách docela otravné. Trochu mimo mi také přišly jízdní módy Eco, Normal a Sport. Přijde mi, že jediné, co mění, je odezva na plynový pedál.

Spotřeba Sportage? Příjemné překvapení!

Na počátku týdne jsem s Kiou zajel svůj test spotřeby. Výsledek? Město s půlkou okresek skončilo na 6,1 l/100 km, před dálnicí to bylo dokonce ještě o dvě desetiny lepší. Na konci se hodnota zastavila na 6,4 l/100 km. To není špatné, ale ani moc dobré. To ale není se spotřebou konec. S manželkou jsme si udělali prodloužený cestovatelský víkend, během kterého jsme najeli 400 km po okreskách a obcích se skvělým výsledkem 5,4 l/100 km. Za celý týden po cca 850 km auto ukazovalo 5,8 l/100 km, což je stále parádní číslo. Pokud by vás zajímaly spotřeby ostatních aut, najdete je zde.

Strany Kie Sportage jsou asi jediné konvenční části exteriéru (foto: Jan Tarant)

Solidní parťák do pohody

Kdybychom ignorovali vnější vzhled, byla by Kia Sportage docela obyčejné auto. Dělá a má vše, co se od auta tohoto ražení očekává, a přidává pár zajímavých technických řešení navíc, jako například multifunkční středový ovládací panel. K tomuto úspěšnému základu ale ještě přidává nezvyklý vzhled, dodávající dávku šmrncu. Oslavujme auta, která se nebojí jít vlastní cestou a rozbíjejí nudnou šeď konzervatismu.

3 věci, které mi rozhodně chybět nebudou

  1. Občasné nenastartování motoru Start stop systémem
  2. Absence samočinného chodu zadních oken a nemožnost jejich stáhnutí dálkovým ovladačem
  3. Nepříjemné zvuky z přední části při předjíždění kočičích hlav

 

3 věci, které mi už teď chybí

  1. Neuvěřitelně pohodlný podvozek
  2. Skvělá integrace Android auto do středového displeje
  3. Zakomponování obou vnitřních displejů do interiéru

TEST: Hyundai Staria Tour 130 kW: Vesmírný devítimístný dostavník

Dostali jsme do redakce na test velmi zajímavý model Hyundai Staria Tour, vozidlo s devíti sedadly a velmi futuristickým designem, za kterým se každý podívá. Jelikož to je vozidlo pro více lidí, udělali jsme si Úspo víkendový výlet ve složení Honza Tarant (HT) alias Honza_z_Poděbrad, Honza Švandrlík (HŠ) alias Tramvajak_za_volantem a pár kolegů z práce. Jak se nám Staria líbila, co bylo příjemné a co ne? To se dozvíte z našeho dialogového testu.

Vesmírná loď Hyundai Staria

HT: Když jsem viděl poprvé Starii naživo, valil jsem oči hned z několika důvodů. Štípnout jsem se musel nejen kvůli vzhledu, který spíš než dodávku připomíná vesmírnou loď Enterprise (možná proto ten hvězdy evokující název), ale hlavně z odvážnosti Hyundai, že něco takového opravdu přetavili v sériové auto. Vždyť se na to podívejte, je to v podstatě osobní dodávka, které od počátku věků byly vždy jen krabice na kolech se stěrači bez špetky nápadu, které měly maximalizovat užitnou hodnotu. Nikdy jsem neviděl, že by se někdo otočil za Tranzitem, Transporterem či něčím podobným. Co je ale na Starii konkrétně tak zajímavé? No zepředu hlavně LED pás přes celou šířku čumáku se světelnými čtverci pod ním a mřížkovanou tlamou uprostřed. Bok je takové jediné klidné místo na celém autě, které je pokryté velkými okny jak od skleníku. Vzadu to ale opět pokračuje ve velkém stylu, protože na obou stranách jsou od shora až téměř ke kolům kostičkované LED panely, které velice nápadně navazují na elektrickou řadu Ioniq. Opravdu smekám, tohle se neskutečně povedlo. Co si o vzhledu myslíš Honzo?

Hyundai Staria I foto: Jan Tarant

: Hyundai Staria a vzhled? Zeptám se vás jinak. Pamatujete si na automobil Fiat Multipla v první generaci? Ano? Jestli ne, doporučuji se na internetu podívat. A proč to říkám? Design obou je podle mě podobně polarizující. Tohle auto musíte buď milovat, nebo nenávidět. Všude vzbudilo rozruch. Lidé se otáčeli.
Co se mi líbí, je určitě přísně aerodynamická příď a vlastně i záď, neboť na zadním výklopném mechanismu je malý spojler tak, aby vzduch lépe proudil. Aerodynamický design mají také vnější zpětná zrcátka. Z boku vozu vynikne především velká prosklená plocha. Tím pádem do vozu může pronikat denní světlo a je ve voze příjemně. O čemž se druhý, nebo první Honza, zmíní později.

 

Prostor především

HT: Myslím, že kdyby designová extravagance pokračovala uvnitř ve stejné míře jako venku, už by to mohlo být trochu moc a především by v Hyundai nemohli použít interiérové součásti z ostatních modelů. Ve výsledku to je takový svérázný mišmaš „dodávkoidního“ designu s prvky z osobních aut. Co tím myslím? No například volant je stejný jako třeba v Tucsonu, stejně tak naprosto boží páčky pod volantem nebo tlačítka na ovládání oken. Kvůli odlišnému prostorovému rozmístění je ale třeba řidičův displej zvláštně nahoře a vepředu a jen tak trčí z palubní desky. To jsou ale jen takové designové „špeky“, které by leckdo mohl přehlédnout.

Mnohem horší je to se situací uprostřed. Jelikož bylo rozhodnuto o možnosti třech sedadel vepředu, všechno se muselo nahňácat výš, aby si mohl ten nešťastník uprostřed kam dát nohy. Jak to dopadlo? Volič směru jízdy z tvrdého plastu je naprosto příšerně vystrčený do místa, kam bych si opřel pravé koleno. Ano sice je hezky po ruce, ale ne, prostě takhle ne. Další spíše ergonomický přešlap je umístění ovládání výhřevů a ventilace sedadel, kamer, jízdních módů apod. hned pod panel klimatizace. Všechna tlačítka jsou dotyková a na černém piano laku s bílým textem, tedy na první pohled jsou velmi těžko rozeznatelná. Výsledek je, že takové zapnutí vyhřívání zadního okna je úkol hodný plného soustředění. Možná jsem ale příliš náročný, jak ses na rozvržení místa řidiče díval ty?

Hyundai Staria I foto: Jan Švandrlík

: Opět mi nedá se odvolat na již zmiňované auto a to je Multipla, opět totiž Hyundai se svým modelem Staria vzal inspiraci nejen u něj. Vepředu jsou totiž, jak se Honza zmiňoval, tři sedačky. Ale to je tím, jakou variantu jsme testovali. U jiných variant je místo tohoto veliká schránka a sedadla mají klasickou loketní opěrku. Jinak se mi sedělo velmi dobře, sedadla pohodlná s dostatečným bočním vedením.

HT: Účelem auta této kategorie je ale především poskytnout maximum prostoru na co nejmenším půdorysu a Hyundai Staria v tomto ohledu nijak nezklame. I se svými dvěma metry a větším objemem jsem se za volant skvěle vešel (až na ten zatracený volič) a pocit prostoru ještě umocňovala velká okna prosvětlující celý interiér. V kombinaci s docela vysokým posazem to je jak shlížení z posedu.  Společně s dobře padnoucími koženými sedadly vše přispívá k relaxační atmosféře. Za celou dobu jsme používali prostřední sedadlo jako masivní loketní opěrku a držák na pitíčka, takže nemůžu úplně říct, jestli je situace horší v plném obsazení až devíti lidí. Jak se vlastně měli naši ostatní cestující na dalších řadách?

: Co se místa na zadních sedadlech týče je ho tam dost i za tebou milý Honzo, což je co říct. Ne vážně, měli jsme s sebou mé kamarády a kolegy z práce a nikdo z nich si nestěžoval. Jediné, co mé kamarády vzadu překvapilo, bylo, že nemohli otevírat klasicky okna, ale jen posuvem. I nástup na úplně zadní řadu byl bezproblémový, jen to chce trochu cviku. Díky posunu a sklopení zadních bočních sedadel bylo i toto v pohodě, pouze umístění bezpečnostních pásů bylo pro ně podivné, ale to je o zvyku.

Hyundai Staria I foto: Hyundai.cz

 

Enterprise jen vzhledem

HT: Pokud čekáte, že se bude Hyundai Staria chovat jako dodávka, nebudete překvapeni. Je to pořádný kus auta, který prázdný váží okolo 2,3 tun. My jsme do auta hodili šest chlapů se zavazadly na víkend, takže jsme mohli atakovat klidně 3 tuny! V tomto kontextu už 2,2 litrový diesel se 130 kW a 430 N.m už tak oslnivý není a v kopcích okolo Liberce byla hmotnost docela znát. Na druhou stranu při pohybu po městě měl i při takovém zatížení sil na rozdávání. Především mě ale velice příjemně překvapilo výborné odhlučnění za všech okolností. Podvozek s 18′ koly dokáže hezky utlumit větší díry, tramvajové koleje či podobné české pasti, ale daní za tuto kategorii auta je rozechvění celé karoserie.

Na druhou stranu jak už jsem zmínil, nebyl to žádný „holovůz“, takže mi jízdu zpříjemňoval adaptivní tempomat, držení v pruzích a automatická převodovka. Tedy taková by byla teorie, v praxi to taková lambáda nebyla. Když je Staria v jakémkoli jiném než sportovním režimu, po sešlápnutí pedálu se „osmikvalt“ tak nějak zamyslí, co s tím požadavkem na zrychlení má dělat, mezitím uplyne zhruba vteřina a půl, a pak se auto konečně rozjede. Vyjíždění z vedlejší je tak adrenalinový zážitek, pokud s prodlevou nepočítáte. Naštěstí to vyřeší sportovní režim, který ji odstraní. No a když si to tak šinete po dálnici, vypnete tempomat, abyste plynule dojeli pomalejší auto před vámi a znovu jej zapnete, musíte úplně pustit plynový pedál a opět s prodlevou (i ve sportu) auto začne znovu zrychlovat. Kolikrát mě to opravdu vytáčelo k nepříčetnosti. Díváš se na to, Honzo, stejně, nebo jsem úplně mimo?

Hyundai Staria I foto: Jan Švandrlík

: Hyundai Staria není supersport, má nás bezpečně a komfortně dopravit do cíle svých cest. A dokážu si představit, Honzo, že když řídíš tohle auto s rodinou, tak to, co jsme my dva zjistili jako neduh, nebo chybu, oni řešit nebudou. Nechají si větší rezervu na například to vyjetí z vedlejší atd., ale někomu to asi vadit může. Zase je u tohoto vozu vidět to, že při každé změně režimu se změní chování auta. Což ne každé auto umí. To je zase plus.

Jakou má Hyndai Staria spotřebu?

HŠ: Začneme tím, že jak jsem říkal, jeli jsme s přáteli a kolegou redaktorem do Liberce, čili šest statných chlapů a zavazadla. Takže spotřeba byla jaká? No byla 10,9 litru.
Nebojte se, jel jsem s tímto velmi zajímavým vozem i svůj okruh. Někdy vám ho přesně ukážu. A tam spotřeba byla více než překvapivá, čili těch více než 80 kilometrů jsem jel za 7,3 litru na sto kilometrů.
A celková spotřeba po dobu testu? Těsně nad deseti litry, čili 10,2 litru. A ptáme se vás, našich čtenářů, je to hodně, nebo málo?

Co říci závěrem o voze Hyundai Staria?

HŠ: Designově velmi zajímavý vůz, dost lidí se otočí při průjezdu. Je skvělý pro více lidí, větší rodinu, nebo jako v našem případě pro partu přátel. Převeze hodně věcí i lidí a to bez nějakého omezení, co se komfortu týče. I když bych si devět lidí vést nechtěl kvůli komfortu toho devátého. Jede klidně, pohodově, není to sporťák. Ale své si odvede. Jasně, třeba ten volič směru jízdy je prostě zajímavě umístěn a ne každému může vyhovovat. To je asi největší chyba. A jízda? Jak jsem říkal a psal, když se nespěchá, zvyknete si. Ale chápu, že některé to může nepříjemně překvapit. Honzo, chceš to nějak shrnout i ty?

HT: Mě naprosto odrovnával (v pozitivním slova smyslu) ten vzhled. Jak se říká, pokud při odchodu od auta se za ním chcete ještě otočit, zvolili jste si správně. Já jsem se otočil pokaždé, když jsem od Starie odcházel. K plusům bych ještě rozhodně přihodil kultivovanost, která přispívala k cestovní pohodě. Pokud byste hledali velký přepravní dostavník a dokázali žít s tím strašným voličem jízdy, měla by tato korejská Enterprise být ve vašem úzkém výběru.

Hyundai Staria I foto: Jan Tarant

 

TEST: Dacia Duster TCe 100 LPG 4×2 – skutečná spotřeba

S auty na LPG mám zkušenosti, najel jsem s nimi několik desítek kilometrů, ale šlo o neoriginální přestavby,kterým já moc nefandím. Dacia ale přímo vyrábí vozy na LPG a tak jsem se rozhodl otestovat Duster TCe 100 LPG a zjistit, jaká je jeho skutečná spotřeba.

Dacia Duster na LPG je pro mě trojnásobná premiéra

Musím přiznat, že test Dacie Duster je pro mě trojnásobná premiéra. Poprvé jsem testoval auto na LPG, je to můj první test Dacie a poprvé jsem se v testu setkal s absencí něčeho, co v moderním autě považuju za samozřejmost. To mě trochu zaskočilo, ale dostanu se k tomu později.

Dacia Duster TCe 100 LPG – zezadu a z boku

Jak se mi Dacia Duster líbí?

Dacia Duster byla na LPG již v předchozí generaci, ale přiznávám, že ta se mi moc nelíbila. Vypadala obyčejně, jako tehdejší vozy značky Dacia, a na první pohled bylo zřejmé, že jde o primárně levné auto. I když i nový Duster má poměrně jednoduché tvary, působí mnohem moderněji, než předchozí Duster.

Dacia Duster TCe 100 LPG – zepředu a z boku

Exteriér má nový Duster mnohem modernější, interiér je obyčejný

Například vpředu dostala Dacia Duster LED světla pro denní svícení, které vozu dávají modernější vzhled a největší změna přišla vzadu, kde oproti obyčejným zadním světlům přišla velmi povedená světla,byť v nich je vidět určitá inspirace u Jeepu. Celkově to ale Dusteru sluší. Interiér je jednoduchý a nevýrazný, ale co bychom za tu cenu chtěli?

Dacia Duster TCe 100 LPG – interiér

Dacia Duster je prostorné auto za dostupnou cenu

Dacia Duster je auto, jehož cílem je nabídnout hodně „muziky“, zejména prostoru, za dostupnou cenu. A to se podle mě daří. Kufr je dostatečně velký pro průměrnou rodinu, která potřebuje dost velký prostor pro jízdy na chalupu, a v interiéru je sice místa trochu méně, než jsem čekal, ale i při své výšce 192 centimetrů se za sebe vejdu, byť docela natěsno. Ale i po této stránce hodnotím Duster pozitivně.

Dacia Duster TCe 100 LPG – prostor vzadu

Sportovní auto Dacia Duster není, vyniká něčím jiným

Pokud jde o jízdu, není výkon tříválce na relativně velké auto nijak oslňující, ale to od nejúspornější verze asi nikdo nečeká. Stejně jako dokonalé jízdní vlastnosti v zatáčkách, kde si Dacia Duster nevede špatně, ale sportovní výkony od něj nelze čekat ani tady. Nicméně, při běžné jízdě podvozek poskytuje dostatečnou jistotu. Předpokládám, že si toto auto koupí někdo,komu jde o to, aby se přepravil i s rodinou úsporně a relativně bezpečně z bodu A do bodu B a na to Duster poslouží skvěle.

Dacia Duster TCe 100 LPG – zepředu

Dacia Duster na LPG nemá palubní počítač

Pojďme se ale podívat na spotřebu. Jelikož Dacia Duster na LPG nemá na palubním počítači informaci o spotřebě (resp. testovaná to ještě neměla a novější už mají), bude to kratší. Nemohl jsem vyhodnotit spotřebu ve městě, na kombinovaném okruhu ani při ustálených rychlostech, protože k tomu potřebuji palubní počítač. Snažil jsem se ale zjistit co nejvíce, tak jsem se alespoň zaměřil na otáčky při různých rychlostech.

Dacia Duster TCe 100 LPG – palivoměr na LPG vypadá jako u aut s dodatečnou přestavbou

Jaké otáčky má Dacia Duster, když nemá šestikvalt?

Na běžné silnici mimo město jsou otáčky na pětku, což je nejvyšší převodový stupeň tohoto Dusteru, přibližně 2 300 za minutu, na rychlostní silnici při 110 km/h to je přibližně 2 800 otáček za minutu a na dálnici už to je přibližně 3 300 otáček. Na tom je vidět, že by Dusteru šestka rozhodně prospěla, protože otáčky jsou zbytečně vysoké a musím přiznat, že mi ruka cukala směrem k řadicí páce, abych tam tu šestku dal. I tento nedostatek ale podle mých informací řeší novější verze, která má kromě palubního počítače i šestikvalt.

Dacia Duster TCe 100 LPG – řadicí páka pouze pětistupňové převodovky

Skutečná spotřeba LPG i benzínu Dacie Duster

Spotřebu jsem samozřejmě vyhodnotil alespoň podle tankování. Po ujetí 316 kilometrů jsem opět natankoval plnou nádrž, jako u ostatních testů. Respektive obě dvě nádrže, protože mě zajímala i spotřeba benzínu. Skutečná spotřeba LPG vyšla na 7,53 litrů na 100 kilometrů a k tomu Duster spotřeboval 0,54 litrů benzínu na každých 100 kilometrů. To vychází na korunu a 14 haléřů za kilometr, což není vůbec špatné.

Dacia Duster TCe 100 LPG – zezadu

V zimě na krátkých trasách spotřebuje Dacia Duster dost benzínu

Je ale nutné dodat, že v teplotách okolo nuly, které byly během testu, běžel motor přibližně první kilometr po startu na benzín a pak se přepnul na LPG. Jelikož v mém testu Dacie Duster na LPG byly dvě delší trasy okolo 100 kilometrů, mezi kterými navíc motor nestihl úplně vychladnout, dá se říci, že cca 200 kilometrů jsem ujel jen s jedním studeným startem. Při častějších krátkých trasách je tedy potřeba zejména v zimě počítat s vyšší spotřebou benzínu, než jsem měl já, když jsem za celý test měl maximálně 10 studených startů.

Dacia Duster TCe 100 LPG – motor

Dacia Duster TCe 100 LPG – skutečná spotřeba

TEST: Honda Jazz Crosstar e:HEV (hybrid) – skutečná spotřeba

Nová Honda Jazz v mnohém navazuje na svého předchůdce, ale zároveň je ve spoustě aspektů úplně jiná. Jednou z těch odlišností je určitě pohon, kde nezůstal kámen na kameni. Zatímco předchůdce nabízel jen tradiční benzínové motory, nový Jazz je pouze jako hybrid a to s unikátním a velmi zajímavým systémem pohonu.

Honda Jazz Crosstar je kříženec hatchbacku, MPV i SUV

Honda Jazz byla vždycky křížencem hatchbacku a MPV, ale v nejnovější generaci se k tomu ve verzi Crosstar přidaly i prvky SUV. Má tedy podobnou siluetu jako předchůdci, ale design je úplně jiný. Zatímco předchůdce měl poměrně členitý, typicky Japonský, design, nový Jazz sází na minimalistické hladké tvary. K tomu verze Jazz Crosstar přidává plastové doplňky, které Jazzu dávají drsnější vzhled. Takže siluetou stejný, ale design je úplně jiný.

Honda Jazz Hybrid Crosstar z boku

Sedačky Magic Seats si nechala i nová Honda Jazz

Co si ale Honda Jazz zachovala, je praktičnost interiéru. Díky vyšší stavbě karoserie, delšímu rozvoru a krátkému motorovému prostoru je uvnitř auta o rozměrech hatchbacku segmentu B spousta místa. Zavazadlový prostor je nejenom velký v základním nastavení, ale díky sedačkám Magic Seats, které měl Civic 8. a 9. generace nebo předchozí generace Jazzu, je úžasně variabilní. Pokud potřebuji rovnou plochu, sklopím sedačky a sedák se posune k podlaze. Vznikne tím rovný prostor, který je zarovnaný se dnem zavazadelníku. A když potřebuju převézt vyšší předmět? Pak zadní sedačky zvednu jako v kině. Benzínová nádrž je totiž pod předními sedačkami, takže vzadu tím vznikne vysoký prostor. Toto se opravdu povedlo.

Honda Jazz Hybrid Crosstar – sedačky Magic Seats

Pod kapotou je Honda Jazz Hybrid úplně jiná

Pokud jde o prostornost a variabilitu, navazuje tímto Jazz na svého předchůdce. Ta největší revoluce se ale odehrála pod kapotou. Hybrid byl v předminulé generaci Hondy Jazz, ale byl to v podstatě jen mild-hybrid IMA. V minulé generaci byly jen spalovací motory 1,3 i-VTEC a 1,5 i-VTEC a nejnovější generace dostala už pouze hybridní pohon. A navíc opravdu unikátní a propracovaný.

Honda Jazz Hybrid Crosstar – motor

Jak funguje hybridní systém Hondy Jazz?

Hybridní systém, který pod kapotou Hondy Jazz nese označení e:HEV, totiž nemá klasickou převodovku a kola roztáčí primárně elektromotor o výkonu 80 kW. Ten má energii buď z baterie, nebo od spalovacího motoru, který slouží primárně k pohonu generátoru, pokud v baterii není dostatek energie. Zážehová atmosférická patnáctistovka o výkonu 72 kW, která pracuje v Atkinsonově cyklu, může také pohánět kola přímo, ale jen v rychlostech přibližně od 75 kilometrů za hodinu a výše. Slouží k tomu jedem stálý převod, který odpovídá pětce nebo šestce běžných aut.

Honda Jazz Hybrid Crosstar zepředu a z boku

V čem spočívá hlavní výhoda hybridního systému?

Hybridní systém tak využívá toho, že spalovací motor má nejvyšší efektivitu když jede s otevřenou škrticí klapkou, tedy na vyšší výkon. Pokud je výkonu potřeba méně, zbytek energie se ukládá do baterie, kam se samozřejmě ukládá i brzdná energie z rekuperace. Když je jí tam uloženo dostatečné množství, spalovací motor se vypne a auto jede jen na elektřinu z baterie. Díky tomu se zkrátí čas,po který běží spalovací motor, a když už běží, může pracovat v pásmu nejvyšší efektivity, což bez takto propracovaného hybridního systému není možné.

Honda Jazz Hybrid Crosstar – označení pohonu

Jak si Honda Jazz Hybrid vede po stránce dynamiky?

A jak je na tom Honda Jazz Hybrid s dynamikou? Oněch 80 kW, které dokáže vygenerovat elektromotor není moc, ale na poměry segmentu B je to nadprůměrné a při rozjezdu zejména v nižších rychlostech pomáhá i vyšší krouticí moment elektromotoru. Ve vyšších dálničních rychlostech mu ale dříve dochází dech, zejména do kopce. Zkrátka to není auto primárně na dálnici, ale spíše do města a okolí. Na okreskách okolo města ale Jazz překvapí precizním a sportovněji naladěným podvozkem, díky kterému se i při vyšší stavbě karoserie v zatáčkách vyrovná běžným hatchbackům. Tohle zkrátka Honda umí a i nový Jazz navazuje na své předchůdce.

Honda Jazz Hybrid Crosstar zezadu

Ve městě je Honda Jazz Hybrid velmi úsporná, kromě kratičkých tras

A jak si Honda Jazz Hybrid vede po stránce spotřeby? Ve městě jsem celkem ujel přibližně 110 kilometrů,během kterých palubní počítač v průměru ukazoval 3,9 litrů na 100 kilometrů. To jasně ukazuje, který režim hybridnímu Jazzu vyhovuje nejlépe. Akorát při krátkých jízdách po městě spotřeba stoupá, protože auto po startu spouští spalovací motor aby se zahřál, i když jeho pomoc není potřeba. Když se ale zahřeje, hybridní systém se přepne do běžného režimu a spotřeba jde dolů.

Honda Jazz Hybrid Crosstar – spotřeba, kombinovaný okruh

Spotřeba Hondy Jazz Hybrid při ustálených rychlostech mimo město

Vlastně ještě nižší spotřeba než ve městě vyšla na běžné silnici mimo město při 90 kilometrech za hodinu. Díky častému využívání elektrického režimu to bylo podle palubního počítače jen 2,9 l/100 kilometrů. Otázkou ale je, jestli by takovou spotřebu Honda Jazz Hybrid udržela i na dlouhé trase. S rostoucí rychlostí jde ale spotřeba prudce nahoru, na rychlostní silnici je to 4,8 l/100 kilometrů a na dálnici 6,7 litrů. I to ale není na městské auto špatná hodnota.

Honda Jazz Hybrid Crosstar zepředu

Honda Jazz Crosstar Hybrid a její skutečná spotřeba

Po kombinovaném okruhu ukázal palubní počítač Hondy Jazz Crosstar Hybrid 4,1 l/100 kilometrů a po 612 kilometrech za celý test ukázalo auto 4,9 litrů na každých 100 kilometrů. Skutečná spotřeba podle tankování ale vyšla o desetinu nižší, přesně 4,79 l/100 kilometrů. Kompletní tabulku naměřených hodnot s přepočtem na náklady na kilometr naleznete dole pod článkem.

Honda Jazz Hybrid Crosstar – spotřeba podle palubního počítače za celý test, skutečná spotřeba byla o desetinu nižší

Vadou na kráse Hondy Jazz Crosstar je jen vyšší cena

Nová Honda Jazz si tedy zachovala praktičnost předchozí generace a k tomu přidala výborný hybridní pohon a verzi Crosstar v duchu současných trendů. Vadou na kráse je tedy jen vyšší cena. Základní Jazz Hybrid začíná na půl milionu a Crosstar, který je k dispozici pouze v nejvyšší výbavě Executive, stojí o 110 tisíc více. Za tu cenu ale dostanete povedené a všestranné auto v plné výbavě, ke které si můžete připlatit už jen metalický lak.

Honda Jazz Hybrid Crosstar – „řadicí páka“

Honda Jazz Crosstar e:HEV (hybrid) 80 kW (8/2020) náklady
spotřeba ve městě (109,3 km) 3,85 l/100 km 1,06 Kč/km
spotřeba mimo město (90 km/h) 2,9 l/100 km 0,80 Kč/km
spotřeba na rychlostní silnici (110 km/h) 4,8 l/100 km 1,32 Kč/km
spotřeba na dálnici (130 km/h) 6,68 l/100 km 1,84 Kč/km
kombinovaný okruh Usporne.info 4,1 l/100 km 1,13 Kč/km
celkem za celý test (612,1 km) 4,79 l/100 km 1,32 Kč/km
Kombinovaná spotřeba – norma 3,9 l/100 km rozdíl: 22,82%

Honda Jazz Hybrid Crosstar – prostor vzadu

Honda Jazz Hybrid Crosstar – označení modelu

Honda Jazz Hybrid Crosstar – zavazadlový prostor

Honda Jazz Hybrid Crosstar – interiér

 

Honda Jazz Hybrid Crosstar – zadní nárazník

Honda Jazz Hybrid Crosstar – přední světlo

Honda Jazz Hybrid Crosstar – přední sloupek je tenký a výhledu brání minimálně

Honda Jazz Hybrid Crosstar – skutečná spotřeba

TEST: Mercedes-Benz A 250e (plug-in hybrid) – skutečná spotřeba

Mercedes ke konstrukci plug-in hybridů přistupuje trochu jinak, než ostatní evropští výrobci. Mercedes-Benz A 250e tak má nejen velkou baterii a dlouhý dojezd na elektřinu, ale i rychlonabíjení, což jsou vlastnosti, které pomůžou úsporné jízdě. Tak se pojďme podávat na to, jaká je jeho skutečná spotřeba.

Mercedes třídy A má dynamický design

Mercedes třídy A se podle mě po stránce designu povedl, protože eleganci Mercedesu vkusně spojuje se sportovními liniemi kompaktního hatchbacku. Uvnitř, a zejména na zadních sedačkách, sice neoplývá nadbytkem prostoru, ale je potřeba si uvědomit, že Mercedes má mezi kompakty dva modely a roli toho prostornějšího zaujímá třída B.

Mercedes-Benz A 250e – zezadu

I jízdní vlastnosti Mercedesu A 250e odpovídají sportovnímu designu

„Áčko“ je zaměřené spíše na sportovnější požitek z jízdy, ale pokud jde o komfort, posádka na sedačkách vpředu nijak nestrádá. Příjemnou atmosféru pak podtrhuje velmi povedená přístrojová deska, která zároveň i dává najevo sportovnější charakter auta. V případě plug-in hybridu Mercedes A 250e se k výbornému podvozku, který je sportovněji naladěný, ale zároveň relativně komfortní, přidává i mohutný zátah 218 koní pod kapotou, takže rozhodně nejde jen o sportovně střižený design. Pojďme se ale podívat na úspornost v běžném provozu.

Mercedes-Benz A 250e – interiér

Mercedes A 250e má výborný dojezd na elektřinu

Jednu výhodu už jsem zmiňoval a tou je dojezd na elektřinu. Rychlostí do 90 kilometrů za hodinu a stylem, kterým testuji všechny plug-in hybridy, jsem s Mercedesem A 250e ujel neuvěřitelných 77 kilometrů. Jelikož většina plug-in hybridů se pohybuje okolo 50 kilometrů a v mém testu byl zatím nejlepší Hyundai Ioniq se 61 kilometry, tak je to úžasný výsledek Mercedesu.

Mercedes-Benz A 250e – dojezd na elektřinu

V hybridním režimu se Mercedes A 250e řídí informacemi z navigace

Když je Mercedes A 250e v hybridním režimu a jedete delší trasu, kterou zadáte do navigace, auto si využití baterie naplánuje i podle charakteru trasy a kombinuje benzínový motor a elektromotor co nejefektivněji. Nabitá baterie tak vydrží na mnohem delší trasu, což ukázal kombinovaný okruh,na který jsem vyjížděl jako obvykle s plnou baterií.

Mercedes-Benz A 250e – navigace

Okruh zvládl Mercedes A 250e s nízkou spotřebou a velkou rezervou

Právě kombinovaný okruh zvládl Mercedes A 250e s krásnou spotřebou 1,6 litrů a 9,7 kilowatthodin na 100 kilometrů, ale k mému obrovskému překvapení mu zbyla téměř polovina baterie,což se mi u žádného plug-in hybridu nestalo. Všechny během okruhu využily celou nebo téměř celou baterii. Mercedes by tak byl schopný s podobnou spotřebou pokračovat ještě dalších přibližně 50 kilometrů.

Mercedes-Benz A 250e – spotřeba kombinovaný okruh

Rychlonabíjení má Mercedes A 250e za příplatek, ale vyplatí se

K této výhodě se přidává ještě jedna v podobě rychlonabíjení, které má Mercedes A 250e za příplatek, ale určitě se vyplatí. Když si na delší trase, třeba na dovolenou, uděláte například po 200 kilometrech přestávku na 10 až 15 minut, během které auto připojíte na rychlonabíjecí stanici, nabije se vám třetina až polovina baterie. Během půlhodinové zastávky na jídlo se v pohodě nabije na 80 procent, takže další desítky kilometrů pokračujete opět mnohem úsporněji. A to je opravdu silná výhoda mezi plug-in hybridy, u kterých má smysl nabíjení jen přes noc, nebo využití delšího stání například v práci.

Mercedes-Benz A 250e – zásuvka CCS Combo 2 pro rychlonabíjení

Spotřeba Mercedesu A 250e při ustálených rychlostech

Ani po vybití to není žádná tragédie. Při devadesátce na běžné silnici ukázal palubní počítač Mercedersu A 250e v průměru 3,8 litrů na 100 kilometrů, i když auto si mírně pomohlo i zbytkem v baterii. Na rychlostní silnici to bylo necelých 5 litrů a na dálnici mírně přes 6 litrů na 100 kilometrů. To jsou krásné hodnoty.

Mercedes-Benz A 250e – zepředu

Jakou spotřebu elektřiny má Mercedes A 250 e

Na čistě elektrický pohon pak byla spotřeba Mercedesu A 250e na běžné silmici 14,7 kilowatthodin na 100 kilometrů, na rychlostní silnici to podle palubního počítače bylo 17 a půl kilowatthodiny a na dálnici 18,9 kilowatthodin na 100 kilometrů. I to jsou moc pěkná čísla a zvláště na plug-in hybrid.

Mercedes-Benz A 250e – označení modelu

Mercedes A 250e a skutečná spotřeba v běžném provozu

Během přibližně 100 kilometrů po městě spotřeboval Mercedes A 250e podle palubního počítače 2,1 litru a 10,2 kilowatthodiny. Na konci testu po 484 kilometrech ukázal palubní počítač 2,6 litrů a 8,3 kilowatthodin na každých 100 kilometrů, ale reálná spotřeba vyšla na 2,9 litrů benzínu a 12,9 kilowatthodin.

Mercedes-Benz A 250e – skutečná spotřeba

Náklady na kilometr má Mercedes A 250e mírně přes korunu

Při aktuální ceně benzínu během testu a mé průměrné ceně elektřiny (cca 3Kč/kWh) to vychází na náklady korunu a 18 haléřů, což je velmi pěkný výsledek. Trochu lépe si z plug-in hybridů vedl Hyundai Ioniq, ale když přijde na delší cestu, je dlouhý dojezd na elektřinu a rychlonabíjení Mercedesu A 250e velmi silnou výhodou.

Mercedes-Benz A 250e – motor

Mercedes A 250e je nejlepší plug-in hybrid, jaký jsem testoval

Z mého pohledu je tedy Mercedes A 250e zatím nejlepší plug-in hybrid, jaký jsem testoval. Sice má trochu horší efektivitu než třeba zmíněný Hyundai Ioniq, ale vyváží to větší baterií a rychlonabíjením. Navíc přidává třešničku na dortu v podobě jízdních vlastností a mnohem většího výkonu.

Mercedes-Benz A 250e 160 kW – plug-in hybrid (8/2020) náklady
spotřeba benzínu ve městě (ujeto 102 km) 2,08 l/100 km 0,58 Kč/km
spotřeba mimo město (90 km/h) 3,8 l/100 km 1,05 Kč/km
spotřeba na rychlostní silnici (110 km/h) 4,95 l/100 km 1,37 Kč/km
spotřeba na dálnici (130 km/h) 6,05 l/100 km 1,67 Kč/km
kombinovaný okruh Usporne.info 1,6 l/100 km 0,73 Kč/km
9,7 kWh/100 km
celkem za celý test (ujeto 484 km) 12,92 kWh/100 km 1,18 Kč/km
2,89 l/100 km
Kombinovaná spotřeba – norma 1,5 l/100 km rozdíl: 92,67%
Spotřeba elektřiny ve městě (navíc k benzínu)
spotřeba ve městě (ujeto 102 km) 10,18 kWh/100 km 0,30 Kč/km
Spotřeba elektřiny při ustálených rychlostech (jízda pouze na elektřinu)
spotřeba mimo město (90 km/h) 14,65 kWh/100 km 0,43 Kč/km
spotřeba na rychlostní silnici (110 km/h) 17,45 kWh/100 km 0,52 Kč/km
spotřeba na dálnici (130 km/h) 18,9 kWh/100 km 0,56 Kč/km
Cena elektřiny počítána dle průměrné ceny, kterou jsem v době ceny měl doma (2,96 Kč/kWh)

 

Mercedes-Benz A 250e – skutečná spotřeba

TEST: DS 3 Crossback E-Tense – skutečná spotřeba

Malý elektrický Crossover DS 3 Crossback E-Tense má opravdu originální design a hýčká posádku komfortem. Tedy kromě prostornosti, i když i ta je v poměru k velikosti dobrá. Pojďme podívat jak jezdí a jaká je jeho skutečná spotřeba.

V DS 3 Crossback dali designéři přednost vzhledu před ergonomií

Tento malý crossover má originální design nejen zvenku, ale i uvnitř. Tam je to ještě výraznější. Z hlediska použitých materiálů i kvality zpracování působí luxusně, ale některé detaily jsou trochu kýčovité a jiné zase na úkor ergonomie. Například ovládání oken na středovém tunelu místo na dveřích. Není příjemné, když se marně snažíte u závory obchodního centra nahmatat ovládání oken, zatímco auta za vámi čekají. Ergonomie vozu DS 3 Crossback tedy padla za oběť vzhledu.

DS 3 Crossback E-Tense – interiér

Do DS 3 Crossback si „za sebe“ sedne i dlouhán, když se uskrovní

Pokud jde o prostornost interiéru, tak se svojí výškou 192 centimetrů jsem se za sebe vešel a seděl mnohem pohodlněji, než v mnoha autech stejné kategorie. Na rozdíl třeba od Hyundai Kony má DS 3 Crossback měkká sedadla zezadu, takže mě netlačí do kolen, když se jimi přední sedačky dotýkám. Lidé průměrného vzrůstu ale využijí „vybrání“ zadní části sedačky, takže pravděpodobně budou mít před koleny místo, i kdyby seděli za dlouhánem. Já mám kolena příliš vysoko. Musím ale přiznat, že jsem se vpředu musel trochu uskrovnit, abych se dozadu vešel.

DS 3 Crossback E-Tense – místo vzadu

Zavazadlový prostor DS 3 Crossback E-Tense je stejný, jako u ostatních verzí

Zavazadlový prostor DS 3 Crossback E-Tense má objem 350 litrů, což na vůz segmentu B není špatná hodnota a vypadá i využitelně. Mimochodem, je to stejný objem, jaký mají i ostatní motorizace vozu DS 3 Crossback. Jen je potřeba počítat s tím, že elektrická verze musí s sebou vozit kabely a nevýhodou této klasické koncepce s motorem vpředu je, že nemá alespoň malý přední kufr a kabely tak zaberou nějaké místo vzadu v kufru.

DS 3 Crossback E-Tense – zavazadlový prostor

DS 3 Crossback E-Tense není závodník ani brzda provozu

Pokud jde o jízdu, elektrická verze DS 3 Crossback má standardně výkon 80 kW, ale po zapnutí režimu Sport je to 100 kW. Díky tomu má solidní dynamiku, zvláště ve městě, kam je tato verze primárně určena. Brzdou provozu rozhodně nebudete, ale hvězdou sprintů se také nestanete. Auto ale celkově vybízí spíše ke klidné jízdě a je naladěno primárně na komfort. Pokud chcete energii šetřit, můžete naopak zapnout režim Eco, který sníží výkon na 60 kW, což třeba při pohybu po městě bohatě stačí. Podvozek je tak naladěný spíše komfortněji, ale díky nízkému těžišti i přesto sedí v zatáčkách docela dobře.

DS 3 Crossback E-Tense – zezadu a z boku

Plachtit na neutrál DS 3 Crossback E-Tense neumí

S elektrickou verzí DS 3 Crossback se jezdí příjemně, ale vadí mi, že nemůžu úplně vypnout rekuperaci a takzvaně plachtit na neutrál, když nepotřebuji brzdit. Má pouze dva stupně rekuperace, základní D a silnější B. Plachtění na neutrál lze docílit mírným sešlápnutím pedálu akcelerace, ale vyžaduje poměrně velké soustředění, aby se podařilo trefit správnou polohu pedálu.

DS 3 Crossback E-Tense – z boku

Spotřeba DS 3 Crossback E-Tense v různých režimech

Pokud jde o spotřebu při ustálených rychlostech, tak při devadesátce mimo obec si DS 3Crossback E-Tense podle palubního počítače řekne o 16,7 kWh/100 km, po rozjetí na rychlostní silnici stoupne spotřeba na 20,6 kWh a při dálniční stotřícítce je téměř 25 kWh/100 km na každých 100 kilometrů. Nejmenší spotřeba vyšla ve městě a sice 14,7 kilowatthodin na 100 kilometrů.

DS 3 Crossback E-tense 100 kW (7/2020) náklady
spotřeba ve městě (ujeto 147 km) 14,66 kWh/100 km 0,43 Kč/km
spotřeba mimo město (90 km/h) 16,65 kWh/100 km 0,49 Kč/km
spotřeba na rychlostní silnici (110 km/h) 20,6 kWh/100 km 0,61 Kč/km
spotřeba na dálnici (130 km/h) 24,9 kWh/100 km 0,74 Kč/km
kombinovaný okruh Usporne.info 16,2 kWh/100 km 0,48 Kč/km
celkem za celý test (ujeto 394 km) 19,98 kWh/100 km 0,59 Kč/km
Kombinovaná spotřeba – norma (WLTP) 17,6 kWh/100 km rozdíl: 13,52%
Cena elektřiny počítána dle průměrné ceny, kterou jsem v době ceny měl doma (2,96 Kč/kWh)

DS 3 Crossback E-Tense – kombinovaná spotřeba okruh

Skutečná spotřeba DS 3 Crossback E-Tense podle nabíjení

Po jednotném kombinovaném okruhu palubní počítač elektromobilu DS 3 Crossback E-Tense ukázal 16,2 kWh/100 km. Za celý test spotřeby jsem ujel 393 kilometrů, po kterých palubní počítač ukazoval 17,2 kWh/100 kilometrů a reálná spotřeba podle nabíjení vyšla bez dvou setin na 20 kilowatthodin na 100 kilometrů, což je při mé ceně elektřiny doma přibližně 60 haléřů na kilometr. Kompletní tabulku naměřených hodnot spotřeby včetně přepočtu na cenu za kilometr naleznete níže.

DS 3 Crossback E-Tense – zepředu a z boku

DS 3 Crossback E-Tense je stylovka do města

DS 3 Crossback E-Tense je povedené auto, které bude vyhovovat těm, kteří preferují komfort a chtějí auto, které vzhledem vybočuje z řady. Na ergonomii si dlouhodobý uživatel jistě zvykne a pro mě největší nevýhodou tedy je chybějící regulace rekuperace pomocí pádel pod volantem a absence „neutrálu.“

DS 3 Crossback E-Tense – zezadu

DS 3 Crossback E-Tense – zepředu

DS 3 Crossback E-Tense – plaketka DS3

DS 3 Crossback E-Tense – plaketka – E-Tense

DS 3 Crossback E-Tense – skutečná spotřeba – test

Skutečná spotřeba DS 3 Crossback E-Tense

TEST: Elektromobil Mini Cooper S E – skutečná spotřeba

Označení Cooper S znamená, že jde o opravdu ostré malé auto. Přidané písmenko E pak říká, že jde o auto s elektrickým pohonem a v tomto případě dokonce o první elektromobil značky Mini. Tak se pojďme podívat nejen na to jak jezdí, ale také na to, jaká je skutečná spotřeba.

Design Mini Cooperu S E kombinuje retro styl s moderními prvky

Nejdříve se ale podívejme na design. Ten většinou v testech nehodnotím, ale v tomto případě by byla škoda jej nezmínit. Je to opravdový Mini Cooper s jasnou inspirací v legendárním Mini Cooperu z 59. roku, ale zároveň má moderní, dynamický design a spoustu vymakaných detailů. Mě se nejvíc líbí Britská vlajka v zadních světlech.

Mini Cooper S E – Britská vlajka

Stejně povedený design nalezneme i v interiéru, kde se také kombinují retro prvky s moderním designem a moderními technologiemi. Interiér ale i velikostí Mini Cooper S E odpovídá názvu značky. Abych se se svými 192 centimetry vešel dozadu, musel jsem se trochu uskrovnit vpředu a stejně jsem vzadu neměl úplně ideální prostor. Na krátkou trasu bych to ale přežil.

Mini Cooper S E – interiér

Ani zavazadlovým prostorem Mini Cooper S E nijak neoslní

Ani zavazadlový prostor není nijak velký, ale batoh se tam vejde a vešlo by se jich tam i víc. Na dovolenou byste si ovšem raději vybrali jiné auto, než Mini Cooper S E. Ale na nákupy to stačí a oceňuji, že pod podlahou kufru je oddělený prostor na nabíjecí kabely. Zkrátka Mini Cooper je malá stylovka hlavně do města. Ale kromě toho, že má styl, je to i opravdu zábavné auto.

Mini Cooper S E – zezadu

Mini Cooper S E má úžasné jízdní vlastnosti

Kromě skvělého designu interiéru má Mini Cooper S E i sportovní jízdní vlastnosti. Někomu by možná chyběl zvuk motoru, nebo řadicí páka, ale já jsem na elektromobily zvyklý a nechybí mi to. Naopak si užívám ten odpich, který je charakteristický pro elektromobily. 184 koní na relativně lehké auto by byl slušný výkon i u benzínového motoru, ale u elektromobilu s maximálním krouticím momentem od nulových otáček už je to takřka maximum, co poháněná přední náprava dokáže přenést na asfalt.

Mini Cooper S E – zepředu

Regulaci rekuperace by Mini Cooper S E mohl mít lepší

A jak si Mini Cooper S E vede po stránce spotřeby? Odpověď na tuto otázku samozřejmě nemůžu vynechat. Ale ještě předtím bych zmínil jednu věc, která se spotřebou souvisí. Mini Cooper S E dostal, na rozdíl od BMW i3, možnost nastavení síly rekuperace, ale pouze ve dvou stupních bez možnosti vypnutí úplně. A nastavení není pádly pod volantem, což považuju za ideální, ale páčkou na přístrojové desce. Nakonec jsem tedy zjistil, že tu páčku v podstatě nepotřebuju, protože s ní stejně neutrálního plachtění nedocílím, a využíval jsem jen regulaci plynovým pedálem. Ten je alespoň nastaven tak, že má určité rozmezí pro neutrál, takže se správná poloha pro plachtění najde snadno. Není to ale tak pohodlné, jako naklikat pomocí pádel pod volantem.

Mini Cooper S E – interiér

Mini Cooper S E a spotřeba při ustálených rychlostech

Samotná spotřeba mě ale příjemně překvapila. Už při ustálených rychlostech palubní počítač Mini Cooperu S Eukazoval překvapivě nízká čísla. Na běžné silnici mimo město 12,3 kWh na 100 kilometrů, na rychlostní silnici 16 kilowatthodin a na dálnici pak 18,5. To vůbec není špatné, protože jen doslova pár elektromobilů v mém testu se na dálnici dostalo pod 20 kilowatthodin na 100 kilometrů.

Mini Cooper S E – zepředu

Skutečná spotřeba Mini Cooperu S E je druhá nejlepší v mých testech

Ve městě pak palubní počítač v průměru ukazoval mírně pod 12,4 kWh na 100 kilometrů a po kombinovaném okruhu 12,8. Byl jsem tedy zvědavý jestli v tom není nějaký háček a s napětím čekal, co vyjde podle nabíjení za celý test. Po ujetí 462 kilometrů během testu vyšla skutečná spotřeba podle nabíjení na krásných 15,4 kilowatthodin na každých 100 kilometrů. Nižší reálnou spotřebu jsem naměřil jen u jednoho elektromobilu v historii svých testů a tím byl Hyundai Ioniq před faceliftem, který je v podstatě etalon v úspornosti. Takže Mini Cooper S E je v úspornosti druhý nejlepší v historii mých testů, což bylo velké a rozhodně příjemné překvapení.

Mini Cooper S E – spotřeba, kombinovaný okruh

Mini Cooper S E ale není primárně úsporný, jako Ioniq

Mini Cooper S E má ale o 64 koní pod kapotou více a celkově je to úplně jinak zaměřené auto. Zatímco zmíněný Ioniq je zaměřen prakticky a úspornost je tedy důležitou součástí, Mini Cooper úspěšně cílí na to,aby si řidič jízdu užil. Takže úspornost je jen pověstnou třešničkou na dortu, ale rozhodně to také potěší. Ovšem takové spotřeby samozřejmě nedocílíte, když si budete vychutnávat dynamiku Mini Cooperu plnými doušky.

Mini Cooper S E 135 kW (7/2020) náklady
spotřeba ve městě (ujeto 92 km) 12,41 kWh/100 km 0,37 Kč/km
spotřeba mimo město (90 km/h) 12,25 kWh/100 km 0,37 Kč/km
spotřeba na rychlostní silnici (110 km/h) 16,1 kWh/100 km 0,48 Kč/km
spotřeba na dálnici (130 km/h) 18,45 kWh/100 km 0,55 Kč/km
kombinovaný okruh Usporne.info 12,8 kWh/100 km 0,38 Kč/km
celkem za celý test (ujeto 462,4 km) 15,4 kWh/100 km 0,46 Kč/km
Kombinovaná spotřeba – norma 14,1 kWh/100 km rozdíl: 9,22%

Mini Cooper S E – nabíjecí stanice

Mini Cooper S E – motor

Mini Cooper S E – z boku

Mini Cooper S E – skutečná spotřeba

TEST: Škoda Kamiq G-TEC (CNG) – skutečná spotřeba

Škodovka dlouho prodávala malé Citigo G-TEC, které nebylo použitelné jako rodinné auto, nebo naopak velkou Octavii G-TEC, která zase byla pro mnoho rodin finančně nedostupná. Dlouho nebylo na trhu nic mezi tím a až teď přišla Škoda Scala G-TEC a Kamiq G-TEC. A právě větší z této dvojice jsem otestoval a prověřil i to, jaká je skutečná spotřeba.

Škoda Kamiq je jedno z největších aut své třídy

Škoda Kamiq je celkově povedené auto, protože při kompaktních vnějších rozměrech nabízí poměrně velký vnitřní prostor. Přestože spadá mezi SUV nebo crossovery segmentu B, tak je velikostí rozhodně na horní hranici segmentu a s vnitřním prostorem je to podobné. I když měřím přes 190 centimetrů, vejdi se „za sebe“ v pohodě a ještě i pár centimetrů před koleny zbývá, zatímco v mnoha autech segmentu B mám kolena zatlačená do sedačky před sebou.

Škoda Kamiq G-TEC (CNG) – prostor vzadu

I kufr je nadprůměrný, i když Kamiq G-TEC jej má zmenšený

I zavazadlový prostor malého SUV Škoda Kamiq má na tuto třídu nadprůměrnou velikost, konkrétně 400 litrů. Jen je škoda, že u verze G-TEC už kvůli uložení nádrží není využitelný prostor pod ním. Jsem ale přesvědčený, že po stránce prostornosti je pro menší a méně náročnou rodinu i Kamiq G-TEC dostačující a poslouží i jako rodinné auto.

Škoda Kamiq G-TEC (CNG) – zavazadlový prostor

Škoda Kamiq má chytré prvky, ale i praktické přešlapy

Příjemné jsou ve Škodě Kamiq i prvky, které Škodovka označuje jako Simply Clever. Nejvíce mě zaujaly kryty hran dveří, které se při otevření dveří samy vysunou a při zavření opěr schovají. To se právě rodinám s malými dětmi opravdu hodí. Naopak co mě na Kamiqu nejvíc štve, jsou zásuvky pouze USB-C. Na telefonu sice tento konektor mám, ale na druhém konci originálního kabelu mám klasické USB, takže podle není běžné mít USB-C. Kdo z vás má i na druhém konci kabelu USB-C?

Škoda Kamiq G-TEC (CNG) – zezadu / z boku

Škoda Kamiq G-TEC nemá virtuální kokpit

Zajímavé je, že zatímco Škoda Kamiq s běžnými motorizacemi může mít i virtuální kokpit, tak Kamiq G-TEC má jen klasické „budíky“. Nejspíše je to z toho důvodu, že virtuální kokpit tohoto infotainmentu neumí pracovat se zobrazením dvojpalivového systému. Ale ve čtvrté generaci Octavie je nová generace infotainmentu a tam i verze G-TEC už může mít virtuální kokpit.

Škoda Kamiq G-TEC (CNG) – interiér

Pokud jde o dynamiku, je Škoda Kamiq G-TEC rozhodně podprůměrná

Pokud jde o dynamiku, je Kamiq G-TEC papírově nejslabší motorizací, což je škoda. Na druhou stranu má ale šestikvalt, zatímco základní benzínový tříválec s výkonem jen o 4 kW vyšším má jen pětikvalt. Kamiq G-TEC tak umí výkon a krouticí moment lépe dávkovat a reálně jsou na tom obě nejslabší motorizace s dynamikou podobně a G-TEC možná dokonce malinko lépe. Každopádně mě osobně se s šestikvaltem, který je navíc dobře odstupňovaný, jezdí rozhodně příjemněji.

Škoda Kamiq G-TEC (CNG) – zepředu / z boku

Jízdní vlastnosti má Škoda Kamiq G-TEC dostačující pro většinu řidičů

Jde-li o jízdní vlastnosti, tak Škoda Kamiq G-TEC není ani sportovní ani příliš houpavý. Podle mě se podvozek podařilo naladit optimálně pro běžné jízdy, aby docela dobře tlumil nerovnosti a zároveň poskytl jistotu při běžné až mírně svižnější jízdě. I v tomto směru je podle mých zkušeností G-TEC srovnatelný se základním litrovým tříválcem na benzín.

Škoda Kamiq G-TEC (CNG) – plaketka G-TEC

Škoda Kamiq G-TEC a spotřeba při různých rychlostech

Teď přichází to nejdůležitější a to je spotřeba. Právě kvůli té, respektive kvůli nízkým nákladům na palivo, si tuto motorizaci lidé kupují. Začněme ustálenými rychlostmi, kdy si mimo město, tedy při devadesátce, Škoda Kamiq G-TECřekne o 3,2 kg/100 km. Na rychlostní silnici, tedy při stodesítce, to je přesně o půl kilogramu na 100 kilometrů více a na dálnici už je znát vyšší stavba karoserie a palubní počítač ukazuje v průměru mírně přes 5 kilogramů.

Škoda Kamiq G-TEC (CNG) – z boku

Spotřeba Škody Kamiq G-TEC ve městě a na kombinovaném okruhu

Ve městě, kde jsem celkem se Škodou Kamiq G-TEC najezdil 54 kilometrů, ukazoval palubní počítač dokonce 5 a čtvrt kilogramu na 100 kilometrů a po šedesátikilometrovém kombinovaném okruhu pak 4,1 kilogramů na 100 kilometrů. Musím přiznat, že tyto hodnoty, včetně těch při ustálených rychlostech, mě nepříjemně překvapily, protože jsou podstatně vyšší, než mi vyšly u Octavie Combi G-TEC, která má pod kapotou patnáctistovku o výkonu 130 koní, je větší a navíc měla automatickou převodovku DSG.

Škoda Kamiq G-TEC (CNG) – kombinovaná spotřeba podle palubního počítače, tedy po kombinovaném okruhu

Skutečná spotřeba vozu Škoda Kamiq G-TEC podle tankování

Když jsem ale jel po testu znovu natankovat, přišel jsem na to. Palubní počítač vozu Škoda Kamiq G-TEC mi ukázal 4,4 kg/100 km, ale reálná spotřeba podle tankování vyšla na pouhých 3,8 kilogramů na každých 100 kilometrů. Stejnou zkušenost mám i ze Seatu Ibiza 1,0 TGI, tedy se stejným motorem, takže to vypadá, že palubní počítač u vozů s tímto motorem proměřuje hodně do plusu. Přesto mi ale spotřeba vyšla prakticky stejná jako u zmíněné Octavie G-TEC, resp. o pár setin vyšší. Náklady na palivo ale byly i tak pod korunu za kilometr, konkrétně 94 haléřů. Kompletní tabulku naměřených hodnot naleznete pod článkem.

Kdybych kupoval Kamiq, koupil bych si G-TEC

Můj závěr je takový, že kdybych kupoval Škodu Kamiq, šel bych do verze G-TEC. Není to na závodění, ale klidnému řidiči to stačí a dokázal bych s tím nižším výonem a horší dynamikou žít. Mnohem více by se mi ale líbilo, kdyby byla možnost koupit Kamiq G-TEC s patnáctistovkou, protože je komfortnější, výkonnější a podle mě i mírně úspornější než slabý litrový tříválec. Ale buďme rádi za to, že Kamiq a Scala dostaly alespoň verzi G-TEC s tímto motorem. Když už se ale vyrábí s tímto slabším motorem, dávalo by mi smysl, kdyby byl k dispozici i v základní výbavě. Škodovka jej totiž prodává pouze ve výbavě Style, která stojí už téměř půl milionu, zatímco v základní výbavě by mohl být alespoň dostupnějším na CNG, které má potenciál plnit roli rodinného auta pro menší a méně náročnou rodinu.

Škoda Kamiq 1,0 G-TEC 66 kW (7/2020) náklady
spotřeba ve městě (54 km) 5,24 kg/100 km 1,30 Kč/km
spotřeba mimo město (90 km/h) 3,2 kg/100 km 0,79 Kč/km
spotřeba na rychlostní silnici (110 km/h) 3,7 kg/100 km 0,92 Kč/km
spotřeba na dálnici (130 km/h) 5,05 kg/100 km 1,25 Kč/km
kombinovaný okruh Usporne.info 4,1 kg/100 km 1,02 Kč/km
celkem za celý test (278 km) 3,79 kg/100 km 0,94 Kč/km
Kombinovaná spotřeba – norma 3,7 kg/100 km rozdíl: 2,43%

Škoda Kamiq G-TEC (CNG) – zepředu

Škoda Kamiq G-TEC (CNG) – hrdlo nádrže

Škoda Kamiq G-TEC (CNG) – zezadu

Škoda Kamiq G-TEC (CNG) – spotřeba podle palubního počítače, skutečná spotřeba podle tankování byla nižší

TEST: Škoda Kamiq G-TEC (CNG) – skutečná spotřeba

TEST: Hyundai Kona Hybrid – skutečná spotřeba

Hyundai Ioniq Hybrid patří mezi nejúspornější hybridy na trhu, dokonce drží český rekord v úspornosti mezi hybridy. A jeho technika se dostala i do populárních SUV nebo jejich kříženců pod kapotou vozu Hyundai Kona Hybrid.

Hyundai Kona je ve skutečnosti menší než vypadá

Hyundai Kona trochu klame tělem. Na první pohled vypadá větší, než ve skutečnosti je. Reálně totiž patří mezi SUV segmentu B, zatímco zmíněný Ioniq patří o třídu výše, tedy do segmentu C. Přestože je tedy Kona v podstatě SUV, Ioniq je mírně prostornější.

Hyundai Kona Hybrid – prostor vzadu

V interiéru je rozdíl jen malý a alespoň vzadu nad hlavou má Kona více místa ale v zavazadlovém prostoru je rozdíl větší. Zatímco Kona má objem 361 litrů, hybridní Ioniq má ze všech motorizací Ioniqu nejvíce a je to téměř o 100 litrů více, než pojme Kona. V obou případech je ještě prostor nad roletou, ale v Ioniqu je i tento prostor větší. Takže pokud jde o prostor, rozhodně vede Ioniq.

Hyundai Kona Hybrid – zavazadlový prostor

Hyundai Kona Hybrid je stylové auto v duchu současných trendů

Hlavní předností Kony je, že jde o stylové auto v duchu moderních trendů, podle kterých frčí vše co je ve stylu SUV.Hyundai Kona Hybrid sice nemá pohon všech kol, ale má vyšší světlou výšku. To se hodí nejen ve městě při parkování u vyšších obrubníků, ale vyzkoušeli jsme, že i nezpevněnou cestu v pohodě zvládne. A při zmíněném parkování ve městě se budou hodit i kompaktnější vnější rozměry ve srovnání s Ioniqem.

Hyundai Kona Hybrid – z boku

Podvozek má Hyundai Kona Hybrid spíše komfortněji naladěný

Pokud jde o jízdní vlastnosti, tak například při srovnání s hybridními Toyotami je příjemné, že Hyundai Kona Hybridmá hybridní systém s dvouspojkovou šestistupňovou převodovkou. Díky tomu je alespoň pocitově dynamičtější a zároveň má při akceleraci normální zvukový projev namísto motoru vytočeného v konstantních otáčkách. Podvozek Kony je ale spíše komfortněji naladěný.

Hyundai Kona Hybrid – zepředu

Ve městě a při pomalejší jízdě využívá Hyundai Kona Hybrid režim EV

Pojďme se ale podívat na spotřebu. Nejlépe hybridní Koně vyhovuje městský provoz a jízda rychlostí do 90 kilometrů za hodinu, kde se ještě tolik neprojevuje horší aerodynamika ve srovnání s Ioniqem, která je daná vyšší stavbou karoserie i celkovým tvarem. Po ujetí 82 kilometrů ve městě palubní počítač vozu Hyundai Kona Hybrid ukázal v průměru 4,8 litrů na 100 kilometrů. Na běžné silnici mimo město, tedy při ustálené rychlosti 90 kilometrů za hodinu, to byly dokonce necelé 4 litry na 100 kilometrů, protože při této rychlosti ještě Kona zvládá jet chvílemi na elektrický pohon i po rovině.

Hyundai Kona Hybrid – levý bok

Při jízdě po rychlostní silnici, tedy rychlostí 110 kilometrů za hodinu, už zvládá jízdu na elektrický pohon jen z kopce, takže na spotřebě ustálenou rychlostí po rovině se to neprojeví. Ta podle palubního počítače vyšla na stále pěkných 5,4 litrů na 100 kilometrů a to stejné platí i o dálničních 130 kilometrech za hodinu, kdy si hybridní Kona podle palubního počítače řekne o 6,3 litrů na 100 kilometrů.

Interiér vozu Hyundai Kona Hybrid

Skutečná spotřeba vozu Hyundai Kona Hybrid

Po kombinovaném okruhu, který obsahuje město, dálnici, vesnice i okresky pak palubní počítač vozu Hyundai Kona Hybrid ukázal hezkých 4,8 litrů na 100 kilometrů. S výjimkou spotřeby ve městě jsou ale všechna čísla vyšší než u hybridního Ioniqu. Po 526 kilometrech za celý test ukázal palubní počítač hodnotu 5,2 litrů na 100 kilometrů, ale skutečná spotřeba podle tankování vyšla vyšší a sice 5,6 litrů na 100 kilometrů. To je o litr více, než měl Ioniq a odpovídá to i rozdílům v dílčích spotřebách v různých režimech.

Hyundai Kona Hybrid – za celý test ukázal palubní počítač 5,2 l/100 km, skutečná spotřeba podle tankování byla o něco vyšší

Komu bude Hyundai Kona Hybrid vyhovovat

Pokud tedy chcete stylové, kompaktní a relativně úsporné auto do města a okolí, případně občas vyrazíte i na nezpevněnou cestu, je Kona Hybrid lepší volbou než zmíněný Ioniq. Jestli ale dáváte přednost většímu prostoru uvnitř a nižší spotřebě na delších trasách, je Ioniq jasná volba. Přestože tato auta mají stejnou techniku, je každé z nich jiné a jinak zaměřené.

Hyundai Kona Hybrid (HEV) 104 kW (6/2020) náklady
spotřeba ve městě (81,9 km) 4,78 l/100 km 1,29 Kč/km
spotřeba mimo město (90 km/h) 3,95 l/100 km 1,06 Kč/km
spotřeba na rychlostní silnici (110 km/h) 5,35 l/100 km 1,44 Kč/km
spotřeba na dálnici (130 km/h) 6,3 l/100 km 1,70 Kč/km
kombinovaný okruh Usporne.info 4,8 l/100 km 1,29 Kč/km
celkem za celý test (526,1 km) 5,64 l/100 km 1,52 Kč/km
Kombinovaná spotřeba – norma 4,1 l/100 km rozdíl: 37,56%

Hyundai Kona Hybrid u trafostanice Řeporyje

Hyundai Kona Hybrid – zezadu

Hyundai Kona Hybrid – pod kapotou má atmosférický motor o objemu 1,6 litru

Hyundai Kona Hybrid – Dobřichov

TEST: Hyundai Kona Hybrid – skutečná spotřeba (náhled)